kdo si tahá triko?

„Měla bych ti něco říct,“ řekla mezi pokrmy z písku.
Ve šlehačkovém období mluvila jinak.
Většinou si zpívala v cizích jazycích.
Já mluvil pořád stejně.
Hodně jsem mluvil, jak jsem měl v hlavě ty věci. Vystřihoval jsem si z novin články o lidech.
Nikdy o politice.
Tam se mění jen osoby a postavení, ale rétorika je stejná.
Totálně nudná.
Doufal jsem, že se nikdy nedočtu, že jsme ve válce.

Byl jsem přiotráven sazemi a klubíčky vlny.
Na houpacím křesle ovčí babička vyprávěla pohádky.
Zpoza ní vykoukla hlava.
„Měla bych ti něco říct,“ opakovala ta žena.
Jistěže jsem ji znal.
Jen jsem ji nepoznával
To bych potřeboval vysvětlit.

Bylo v ní milování a zase milování.
Klidně mi strhněte nehty!
A budu to opakovat.
Jinak všechno prásknu.

„Posloucháš mě!“

Ve spleti zrychlené muziky na obrátkách starého
gramofonu.

„Jistěže tě poslouchám.“

Následující generace vždy musí zákonitě objevit tu generaci, co byla před jejich rodiči, aby tam spatřila mnoho zajímavého.
Už jen proto, aby naštvala rodiče, kteří tu generaci pohřbili stejně jako pohřbívají jejich děti tu jejich.
A UPALUJ! SPRATKU JEDEN!

„Budu muset odejít,“ řekla.
„Kam?“
„Pryč.“
„Na jak dlouho?“
„Navždy.“
„Ty umíráš?“
„Ne. To ty umíráš.“
„Aha.“
„Vlastně už jsi umřel.“
„Aha.“

Bylo to tehdy tak parné léto.
Nesl jsem mladé Vinklové doporučený dopis.
Řekl jsem jí, že pro ni něco mám, a ona mi řekla, že jedině tak něco do pusy, ale hned si to uvědomila, protože se až skoro začervenala, a mě napadlo: Proč ne?
Jenže zrovna bylo takové horko, že mi až zbělalo černé triko, jak se mi z pórů sypala sůl.