Dušičky a dušičkové

   Tak nám nastal ten smutný čas. Čas podzimní, dušičkový. Čas plískanic a vlezlého mlhavého vlhka. Vzpomínáme na naše zesnulé, ať už nám zanechali nějaké majetky nebo dluhy. Podle toho jim také kupujeme pěkné květiny či umělecké věnce na jejich rovy nebo jen tak, u „ťamana“, umělou atrapu s nápisem „VZPOMÍNAT“. Přímo na dušičky se pak pietně plížíme mezi hroby spadaným vlhkým listím, třeba z topolů, a s pevně upnutými límci bojujeme s protivětry. Plížíme se většinou obklopeni hustou mhou a podobnými individui jako jsme my sami. Já ještě, navíc od ostatních, těkám po okolí minimálně jedním ze svých smyslů a za každým pomníčkem očekávám nějakou zbloudilou zatracenou duši, která mě bez upozornění lapí za ruku svou ledovou paží a srdcervoucně mi šeptne do ucha „Pomoz mi!“. 

   V horším případě: „Už tři sta let tady na tebe čekááám.“ Brrr.

   Snad právě proto svou „povinnost“ vůči předkům vykonám co nejrychleji a ještě rychleji se pak mihnu těžkou vrzající kovanou bránou a spěchám do tepla domova. Tam si po celý večer ohřívám několik grogů nebo punčů a ještě pár hodin se klepu. Snad zimou. Ačkoliv se přiznám, že nemám tohle období rád, stejně vím, že příští rok vyrazím zase a s naprosto stejným efektem. S třesoucí se rukou pak opět zapálím svíčku zapalovačem od Ronsona, který ani ve větru nezhasíná, jak hlásá reklama a uloženou do skleněného futrálu jí položím na chladnou leštěnou žulu. Přitom mi obyčejně spadne odmotaný pletený šál do umolousané trávy či zvlhlého štěrku. S tichým zasakrováním jej zvednu a pak si do něj utřu kapku, která se mi vykondenzovala u nosu a uložím ji zpět na krk… néé, dělám si legraci, kapku si přeci pravidelně utírám do rukávu. No dobrá, kecám. Utírám si ji do kapesníčku s vyšitým monogramem a jemnou krajkou. Spokojeni? Takže nemohu jinak, než prohlásit, že je to prostě každoroční paráda! Tož vzpomínejme a zapalujme našim milým dušičkám svíčky, byť třeba jen ve svých srdcích.