Stojím tu už celá staletí

Cítím, jak se okolo mě pomalu, úplně pomaloučku plíží mráz. Jako tichý neviditelný vetřelec mnou prostupuje skrz na skrz. U uší mi zpívá meluzína a někde nade mnou proletělo několik opožděných cestovatelů putujících do teplých krajin. Kol dokola je bílo a mrtvo, začala zima.

Zadívám se do dálky, ano, hledím až za tu zříceninu tam na kopci. Jak majestátný to byl hrad, radost pohledět! Teď už vidím tu pomíjivost věcí. Kde jsou ty časy, kdy v kraji bylo živo, v místních lesích se proháněli vzácní pánové na koni, dámy jejich srdce si hověly v nedalekém altánku, u potoka zpívaly pradleny z vesnice po kopcem veselé písničky a na poli hospodařili jejich muži, všude plno dětí. Musím zatlačit slzu, když na to pomyslím, krásná vzpomínka.

Pak ale přišla válka a s ní bída, utrpení a smrt. Cizí vojska se proháněla okolím a jako divá zvěř ničila vše, co jim přišlo do cesty. Hrad byl vypálen, vesnice rozbořena, pole pošlapána. Aby toho nebylo málo, dostavila se tuhá zima a po ní studené léto. Lidé umírali, válka, zima a hlad, zdálo se to nekonečné. Když už si to velmoži, rytíři a králové mezi sebou vyříkali, směla se ta hrstka přeživších vrátit domů.

Pomalu ale jistě se krajina vzpamatovávala, léta válčení se na ní však podepsala. Z hradu byla ruina, vesnice byla vylidněná, nikde ani človíčka. Potok už nezurčel tak jako dříve, ptáci nezpívali veselé písně a mně začalo býti smutno. Na samotu si ale každý jednou zvykne. Mě u srdce hřály všechny ty nádherné vzpomínky: veselý zpěv pradlen, výskající děti, první polibek dvou zamilovaných - ano, přesně tady na tomto místě - a krajina jako malovaná.

Už je tomu ale dávno. Je zima. Cítím, jak se okolo mě pomalu, úplně pomaloučku plíží mráz. Jako tichý neviditelný vetřelec mi postupuje od kořínků až po korunu, ve které mi zpívá meluzína. Kol dokola je bílo a mrtvo, ale to mrtvo já znám. Stojím tu už celá staletí.