absolutní továrna

Komíny sledované čapími snoubenci.
Motá se jim tam létající prase.
Ve vrátnici zrušené továrny pospává zapomenutý vrátný.
Má ruce jako od krve.
Před ním je mísa rozmačkaných jahod.
Hluše běží malá televize.

Sní o tom kolik vrahů asi potkal v životě.
Nemusel o tom vědět.
Každý potká za život alespoň jednoho vraha.
Či alespoň O,75% vraha.
Jistě by se to dalo statisticky vypočítat.

Vrátný cítí, jak ho ovívají čapí křídla za letu.
Nerad by přivedl na svět dítě.
Bohatě si vystačí se svými halucinacemi.
Nikdy nepřestane chodit do svojí vrátnice.
Museli by srovnat tuhle budovu se zemí.
Museli by ho zabít.

Skoro všechno se dá závidět.
I smrt, když už to je k nevydržení.
Kdo má pravdu?
Umírat bolestí nebo použít záchranou brzdu?
Když už nad člověkem přestal viset ortel církve, že ho nepohřbí v posvěcené půdě, tak přišel čas rozumu, který uzákonil sebevraždu jako zločin.

Ať je to ten anebo ten, praštíme ho koštětem.
Zamumlal si v polospánku říkačku z dětství.
Na jazyku ucítil chuť borůvek, ačkoliv na stole měl v misce rozmačkané jahody.

Čápi se usadili.
Budují hnízdiště přes protesty létajícího prasete, že tohle místo není pro život.
„Tady má být mrtvo! NARUŠUJETE KLID! Někdo to uvidí a bude malér.“

Na lavičce před továrnou sedí tři dobře oblečení muži.
Jak tři sudičky v mužském podání.
Tváře jim ozařují chytré telefony, kde něco hledají, aby se rozhodli.

„Necháme to zbourat?“
„Už je to mrtvý.“
„Snad ten pozemek.“
„Bude to něco stát.“
„Chceš to prodat?“
„Hledejme výhody.“
„Tolik dynamitu.“
„Udělat z toho atrakci?“
„Asi mi dochází baterie.“

V pozadí za nimi blíží se vrátný se střelnou zbraní.