Podzim v rodném městě

Vnímám klapot vlastních podpatků o vychladlý asfalt. Očima bloudím po alejích divokých třešní, které, značně opadané, sklání své rozeklané větve nad chodníky. Náhle pohledem zavadím o věž kostela, jež ční nad mokrými střechami města jako odvěký patron, ciferník hodin tichý svědek přeměn, k nimž dochází napříč dějinami. Musím se zastavit. Prudce vdechuji břitký podzimní vzduch - onu esenci tlejícího listí, řijnového větru a nedávného deště. V dáli, za městem, se z lesů zvedá oblak mlžné páry. Visí nad vrcholky kopců, zachytává se o mohutné, nezdolné jehličnany i polonahé listnáče, ovíjí je v svůj pošmourný háv. Naskočí mi husí kůže a hluboko uvnitř, někde mezi srdcem a žaludkem mnou projede intenzivní záchvěv čehosi. Kdekdo by řekl, že si jen vlezlý chlad našel cestu skrze můj šedý kabát a nyní do mě zarývá své nenechavé prsty, ale není tomu tak. Myslím, že to je láska.
Ano, láska. K rodnému městu. Zavírám oči, vnímám vůni sladu, kterou sem poryv větru zanesl z nedalekého pivovaru a smísil s nezaměnitelným aromatem podzimu. Vnímám zvuky; smích dětí, pobíhajících po skřípějícím štěrku, klevětění babiček, posedávajících na trouchnivějících lavičkách mezi kamennými květináči s uslzenými afrikány, motory aut i šelest listů.
Zase prší. Krůpěje deště tichounce bubnují o kočičí hlavy, spíše je tak nějak něžně šimrají. Obracím tvář k nebi, jen ať padají.
Když oči po chvíli otevírám, pozorně si prohlížím promenádu, zdvíhající se do pozvolného kopce až k náměstí. Místo, v němž do něho ústí, je lemováno běloskvoucí radnicí a budovou základní umělecké školy, dosud potemnělé a tiché - ožívá vždycky až po polednách. Vybavuji si, jak asi budou zpoza zdobně orámovaných oken do ulic proudit tóny saxofonu, klavíru a houslí, každý odjinud, svým způsobem kakafonie, po bližším přezkoumání nicméně souhra libá, neboť hudba, zvláště ta, již tvoří děti, je vždy potěchou mysli i uší, ať zní jakkoliv.
Dávám se znova do kroku. Jde se mi lehce, lehčeji, než by se v tomto sychravém dopoledni mohlo zdát. Zevnitř mě hřeje neutuchající vřelost a vděk vůči tomuto místu, které je mi odjakživa domovem a dnes, jistěji, než kdy jindy, si potvrzuji, že si nepřeji o mnoho více, než abych se sem po studiích mohla zase vrátit.
Některé věci není třeba měnit.