zpropadeně denně

Dneska jsem koukal z okna a byl slušně prázdnej.
Musím přiznat, že jsem se cítil příjemně.
Připadal jsem si jako Mrakoplaš z Pratchettovi Zeměplochy.
S jediným zaklínadlem v makovici.

Chtěl jsem se podívat na Pyšnou princeznu, ale vykašlal jsem se na to.
Už to na mě nefungovalo.
Princezna nebyla dost pyšná a princ Miroslav mi lezl na nervy.
Život nás tak unaví, že ztratíme schopnost čichat k princeznám.
Ono se k nim stejně nemá čichat.

Ani bejt chudej nestačí, aby člověku něco přihráli.
Ještě musí mít dobré srdce a rozdávat jídlo dědkům, co posedávají na rozcestí.
Ke všemu nikde žádná jistota, že je ten dědek kouzelnej.

V nejlepších letech?
Ve skutečnosti už je to pryč.
Mládí je mládí a to ostatní nemá s nejlepšíma rokama nic společnýho.
Nebo jo?
V tom případě jsou nejlepší roky celej život.
Až na ty dny, kdy to stojí za hovno.

Jak říkám.
Měl jsem prázdnou makovici