V kostelní lavici

     Obraz na oltáři v poutním kostele Jména Panny Marie v Sepekově má zázračnou moc. Prý. Vypráví se legenda o chlapci z Uher, který byl od narození nevidomý. Jeho matka doufala, že syn ze slepoty prohlédne, když jej vezme na pouť na rozhraní Jižních a Středních Čech, kde se to nyní nazývá Toulava.
     Nejspíš jí to řekla Panna Marie, kterou spatřila ve snu. Žena svěřila své vidění místnímu faráři. Ten jí ukázal různé mariánské obrázky a matka na jednom poznala bohorodičku ze svého snu. Byla to právě ta, jež shlížela z oltářního obrazu v sepekovském kostele. Sotva matka se synem dorazili na místo, hoch vylezl na strom a odtud uviděl kostel, kde jsme se dnes nacházeli my, já a moje láska.
     Seděli jsme v kostelní lavici a já ji vzal za ruku, abychom atmosféru vrcholně barokní sakrální stavby vnímali společně. Příliš to nefungovalo, neboť mě rušilo, že jsem se bavil naivitou legendy, co měla ilustrovat uzdravovací sílu pozdně gotického oltářního obrazu.
     Pro nevidomého je zřejmě obtížné lézt po stromech, po neznámých zvlášť. Tak proč vlastně kluk, co překonal stovky kilometrů cesty, jež navíc musela být tehdy mnohem namáhavější než nyní, v cíli hned vyšplhal na strom? Nabádal jej k tomu přelud ze snu jeho matky? A jak mohl od narození slepý chlapec spatřit kostel, když dosud netušil, co znamená vidět a o podobě věcí neměl ponětí?
     Legendy však logiku neřeší a v dobách, kdy poptávka po zázracích převyšovala nabídku výrazně, se šiřitelé mariánského kultu nezabývali detaily. Neposmívám se ale mýtům, co se nakupily kolem Panny Marie a jejích uzdravujících zpodobnění, když na zázraky spoléháme často i dnes. Na jiné než před staletími, ale podstata je stejná.
     Sám jsem v určité fázi života počítal se zázraky a jeden se skutečně dostavil. Byla jím moje láska. Vyléčila mě z toho, abych věřil na štěstí, náhody a zázraky. Krátce jsem po ní teď koukl. Podobá se Panně Marii na obrazu? Nezdálo se, ač z její tváře i z té na malbě vyzařovaly vznešenost i laskavost.
     Zadíval jsem se do obrazu ve zlatém rámu uprostřed oltáře, díky kterému se prý chlapec dosud uvězněný ve tmě mohl náhle i zrakem kochat krásami světa. Postavy spasitelovy matky i andělů, kteří jí nasazovali korunu, v sobě měly ještě gotickou strnulost a plochost, avšak v draperiích jejich rouch se už projevovala jistá barokní hloubka a zdobnost.
     Zatímco tváře andělů byly jen naznačené a působily nepřítomně, Ježíšek v náručí Marie se šibalsky šťastně, životně usmíval, ale tak, že zase budil dojem karikatury. Vtom jsem si všiml Mariiných vyzáblých rukou s nepřirozeně dlouhými kostnatými prsty. Bože, vždyť ty ruce vypadaly jako pařáty.
     Radši jsem přenesl zájem na křídla andělů v oranžových řízách. Bylo zvláštní, že anděl vlevo měl křídla svrchu černá a zespodu tmavě šarlatová, kdežto anděl vpravo svrchu stříbrná a zespodu smaragdová. Barvy jistě vyjadřovaly symbolický význam, ale ten mi zůstal utajen.
     Malíř oltářního obrazu pojal Pannu Marii coby Assumptu čili Nanebevzatou. Pokud to znamená s bolestným a účastným výrazem v očích a s odlesky zářivé koruny na čele stoupat na šedém srpku měsíce jako na loďce vzhůru k nebesům a nechat dole ubohé lidské pachtění, pak není špatné být vzatý na nebe.
     Andělská křídla a veškeré to stoupání vzhůru, které jsem vnímal zjitřeně, jak jsem se zabral do obrazu, způsobily, že jsem měl náhle dojem, jako bych se sám vznášel až do kopule kostela a už jsem byl před nebeskou bránou. A jako by to už nebyla pouhá freska zpodobňující vstup do blažené věčnosti, ale skutečná otvírající se brána, samozřejmě barokně okázalá, kam se tlačí zástupy lidí. Doslova jsem cítil, jak do mě strkají, jak se derou, aby byli v nebi co nejdříve.
     Po své pravé ruce jsem viděl trosečníky ve vodě u ztroskotané lodi, které vede zářící mořská hvězda do přístavu, po levé ruce pak nahý anděl s růžovými křídly házel viníkům kotvu jako sladkou naději a za mnou jiní andělé dávali nemocným uzdravující medicínu. Vše se to mělo dít na přímluvy Panny Marie.
     Ač jsem se opravdu snažil, abych v těch výjevech viděl milosrdenství a laskavost, zábl mě z nich pocit cizosti. Zato když jsem se zahleděl dolů, jak tam v kostelní lavici sedí má láska, věděl jsem, že s ní nepotřebuji zázraky, anděly ani přímluvy. Rázem jsem byl zase s ní a stiskl jí ruku. Usmála se na mě a já na ni. Netušil jsem, jestli věděla, že jsem byl před chvíli u nebeské brány, ale zřejmě ano. Vždycky ví o mých úletech a nemluví o nich. Třeba to bylo jinak i s tím chlapcem z Uher. Vždyť slepý kolikrát vidí víc než ti, kteří na skutečnost nechápavě zírají.