Jen jednou mi zahrajte blues

Tu truhličku tam tenkrát udělali pro mě.
Přijel žoviální pán s metrem, vše poměřil a odjel.
Za týden nato jsme jeli my k němu. Byl vyfešákovaný, oholený, i když dost rezervovaný. Podal všem ruku a pak dlouze promlouval k ochotně naslouchajícím lidem. Z jeho pohledu odshora vypadali jako zpuchřelá vlnící se černá tabule. Bylo jich dost, i když ne tolik, aby zaplnili všechna místa. Přesto ochotně naslouchali jeho
monotónnímu hlasu:

"Máš chryzantémy ve váze
a slzy na živůtku
Jak malý krůček z extáze
je do pokoje smutku..."

"Ehmmm", odkašlal si, pak se naučeně-zúčastněně
rozhlédl po okolí a pokračoval dál:

"A práh - ten jenom tenký je
a klika jaksi schází
Kdo zabouchl si - nežije
Ať bůh jej doprovází..."

Bylo mi ho líto, protože musel číst tyhle stupidní texty. A zrovna, když jsme tam byli i my...!
Měl jsem z toho špatnou náladu. Chtěl jsem vstát a odejít, ale nešlo to. Ležel jsem v té truhličce. Mohl jsem jen trochu pohnout hlavou. Nalevo ode mě byla další taková truhlička, v níž taky ležel natažený nějaký chlápek. Byl na tom mizerně: hlavu měl rozbitou, jedno oko přimhouřené a divně pokroucené ruce. Ale také poslouchal a přitom se usmíval. Nechápal jsem ho. Ale pak mi to docvaklo: ty verše byly pro něj! Bylo to dobrý - na mě přeci čekalo Mé Blues, které přišlo vzápětí:

"Měl jedno starý blues
co žilo s ním hodně let
Měl jedno vážně starý blues
co žilo s ním hodně let
Když otevřel mu okno
tak nechtělo mu uletět
tak nechtělo mu
uletět"

"Měl jednu mladou ženu
stejnou jak to blues
Měl jednu starou ženu
stejnou jak to blues
Když ji chtěl vobčas pohladit
tak sahal na kaktus
tak sahal na
kaktus"

Chlapík vedle se přestal smát a zavřel oči. Teď byla řada na mně!