Tulák po hvězdách

„Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“

Oldřišek seděl u okna a čtyřbarevnou propiskou ryl do tenkého papíru střihů Burdy. Oknem pražilo slunce, ale on nevnímal horko. Občas vyhlédl ven kde se pod modří oblohy krčily budovy staré nemocnice s neumytými okny. Odpadávající kusy šedé omítky odhalovaly sytou červeň zdiva. Shluk stavení připomínal starého mrzutého nosorožce s leprou.
Dvorana autobusového nádraží před nemocnicí v sobotním pozdním dopoledni zela prázdnotou. Skupiny trampů a uspěchaných lufťáků se už brodily kapradím, zatloukaly skoby do pískovcových ploten nebo hřeby do velkorysých štítů jinak skromných chatek.
Oldřišek zálibně přecvakával barvami propisky. To jediné jej dovedlo odvézt od kreseb tajuplných ornamentů. Matka na něj hlasitě volala z kuchyně, aby šel k jídlu, ale nakonec musela rozkolébat lýtka jako konve a vytáhnout jej z ponoru, který neznal hladu.
„Já už ti tu tužku vyhodím a budeš mít po legraci!“ vřískla na něho. Oldřišek se vynořil. Uvědomil si, že trafika v průchodu na nádraží je zavřená. Způsobně si tedy usedl k čočce a neřekl ani slovo, byť se mu zajídala a měli ji tak často.
Když mechanicky dojedl celou porci, vzpomněl si na rozdělaný obrázek a hbitě se odebral zpátky a jakoby slepýma očima se díval do jasu slunečního kotouče, který se během jídla stačil přesunout nad autobusové nádraží.
Potom už jeho tužka, která se ve svitu leskla jako raketa, neslyšně pohybovala v prostoru. Jen čas od času se zastavila, aby Oldřišek přecvaknul jinou nádrž. Paliva bylo dost.
Nedbal na to, že je daleko od toku řeky, který trhá zlaté odlesky jako kusy novinového papíru a svádí ke koupání. Nedbal na to, že je daleko od lákavých linií horských strání přerušených větévkou kosodřeviny. Nechyběla mu ani linie dívčího těla, pro které byly vymyšleny tahy na pauzáku, do kterého jeho ruka jistě vrývala výjevy kosmických prostorů, o kterých si mohou nechat zdát i astronauti, na které se budou dívat chataři při prvním večeru s novou televizí.