Když jsem byl malý, jezdili jsme každý víkend k dědovi a babičce. Pamatuji se teplé, slunečné dny, které se potápěly v moři času. Chodili jsme nakupovat do plechového konzumu. Zatímco otec vkládal zelené a hnědé pivní láhve bez etiket do tašky, houpal jsem se na železné tyči před krámem. V koutku oka jsem měl starou omšelou hasičárnu, která ve svitu slunce působila zaprášeně. Nevykazovala žádné známky života, nikdo jí neobýval. Nesvědčilo jí to, vypadala, že by se nejraději sesunula, ale nevěděla, jak do toho. Jako by to byla tanečnice, která zůstala na ocet, které si žádný vítr nevšímá, aby jí protáhl po modři parketu. A to jí na vratech prokvétaly četné růže rzi.
Všichni dospělí se na hasičárnu dívali s despektem a děda každému na potkání vyprávěl, že už dvacet pět let nekouří. Podobný vztah měl k alkoholu. Vedli jej k němu jeho bývalí kolegové, hasiči. Netrvalo to dlouho a k mým uším doputovala podivuhodná historka.
Dědovi kolegové se scházeli v hasičárně, aby tam mohli popíjet. Aby bylo za co, prodali rezervu hasičského auta. U ní se ale nezastavili. Vím jistě, že auto zůstalo na špalcích. Nevím, kolik z něho zbylo. Když hořelo, nebylo schopné vyrazit. Vyrazil jenom děda. Když přišel pěšky k uhašenému požáru, byl mu kyblík v ruce už k ničemu. Byla z toho veliká ostuda.
To hasiče žízně ale neodradilo. Jejich veliteli, který byl zároveň starostou, shořelo celé horní patro jeho domu. Další ostuda.
Jinému hasičovi řekli, že když bude pokračovat v pití, přijde o oči. Propil se do slepoty. Bydlel se svou ženou v oprýskaném domku mezi kopřivami a rybníky plnými žabince. Když jsme měli Trabanta, zastavili jsme jednou jeho ženě. Ve vedru nesla těžké tašky do tři kilometry vzdáleného domova. Vlekla se do kopce, na jehož kulminaci bydleli. Když matka přebírala tašky, aby je dala do kufru, ruce se jí prohnuly pod jejich tíhou. Matce se jí zželelo, takže jsme jí vezli až k ní domů. Měl jsem prostor si všimnout ticha jejích očí. Byly protrápené do modři hořců. Tak krásné oči jsou k vidění málokdy.