Záhada trojštěpného krystalu

     Kdoví, jak se to stalo, ale ocitl jsem se v jednom městě mezi účastníky jakési exkurze po významných stavebních objektech, kterou provázel věhlasný architekt, jehož jméno jsem zapomněl.    Zastavili jsme se u nádherného paláce. Připadal mi povědomý až na ty lesknoucí se kovové prohnuté oblouky, které vyrůstaly z rohů paláce a ladně se sbíhaly v závratných výšinách nad ním, takže tvořily vlastně čtyřbokou věž zakončenou…, nevěděl jsem, jak nazvat ten průsvitný modře opalizující útvar, který se dotýkal nebe jako symbol svobody.
     Průvodce mezitím stavbu popisoval, upozorňoval na architektonické zvláštnosti a bonbónky a všichni ho se zájmem poslouchali. Jeho výklad byl dozajista odborný, protože říkal slova, kterým jsem nerozuměl ani za mák. Avšak ostatní účastníci exkurze se tvářili velmi erudovaně, a ještě zasvěceněji se architekta ptali na různé detaily, a když je objasnil, moudře přikyvovali, až jsem zřetelně viděl, jak si nově získané informace zařazovali ve svých hlavách do správných kolonek a souvislostí.
     Civěl jsem na budovu a připadal si děsně hloupě. Ani ne tak znalosti architekta jako ostatních mě zahanbovaly, ale zároveň jsem dychtil vyrovnat se jim aspoň trochu. Proniknout tak třeba jen do tajů jejich slovníku, úplně by mi to stačilo.
     „Co je to tam úplně na vrcholu,“ odhodlal jsem se k primitivní otázce, která hned odhalila mou nevzdělanost.
     Oči všech se obrátily ke mně a hleděly s převahou a pohrdáním.
     Architekt se shovívavě usmál a pronesl vlídně: „Trojštěpný krystal, přece.“
     Účastníci exkurze začali kroutit hlavami nad mou tupostí.
     „Aha, trojštěpný krystal,“ řekl jsem.
     Nepřicházelo do úvahy ptát se, co že je to ten trojštěpný krystal a udělat si ještě větší ostudu.
     „Vám to nic neříká, že, mladý příteli,“ usmál se architekt. „Tento krystal je vzácný tím, že při krystalizaci magmatických hornin se vytvoří až v závěrečné fázi, kdy také získá onen modrý nádech a jedinečnou trojštěpnost…“
     Poslouchal jsem slova architekta čím dál s větším nepřátelstvím, a pak si v duchu vztekle řekl, že mě nikdo nebude oslovovat mladý příteli, už proto ne, že jsem starý. Uchopil jsem svou starobylou valašku po dědovi a její sekyrkou jsem architektovi rozštěpil hlavu, až vypadala jako trojštěpný krystal. Účastnici exkurze zděšeně prchli a palác s lesklými obloukovitými sloupy, na nichž na vrcholu jako květ svobody trčel ten podivný krystal, se rozplynul…
     Až za hodnou chvíli, když jsem koukal z okna vlaku, jak zvolna projíždí půvabným údolím Tiché Orlice, jsem nahlas pronesl: „Trojštěpný krystal. Už nikdy nerozluštím jeho záhadu.“
     Všichni v kupé se na mě útrpně podívali, ale mlčeli.
     Až po chvíli se jeden muž otázal: „Co že je to ten… trojštěpný krystal, jste říkal?“
     Rozhlédl jsem se, jestli nemám po ruce svou starobylou valašku po dědovi, ale uvědomil jsem si, že visí doma na stěně, takže jsem odpověděl: „Trojštěpný krystal je taková nádhera jako svoboda. Je průsvitný a modře opalizuje a je děsně vzácný, neboť při krystalizaci magmatických hornin se vytvoří až v závěrečné fázi, kdy také získá onen modravý nádech a jedinečnou trojštěpnost.“
     „A kde ho člověk může vidět?“ pokračoval muž v otázkách.
     „Na špičce věže skvostného paláce.“
     „No a kde je ten palác?“
     „To, kdybych věděl,“ řekl jsem.
     Blonďatá dívka úhlopříčně na protější straně kupé se očima usmála a v jejích zřítelnicích modře zasvítily dva trojštěpné krystaly. Z toho svitu ke mně dolehl závan svobody, která dává člověku křídla, na nichž letí jako pták, může dělat přemety dechberoucím výšinám navzdory… Byla to nádhera.