17. 9. 2021 (Deník)

Pátek. A dalo se čekat, že přijde. Že TO přijde.

Od úterka jsem chromej z rýmy, bolesti v krku a horkosti těla, takže se o pivo ani neotřu.

Jen, co včera ustoupila bolest z polykání, už jsem obcházel lednici, jak hladovej pes. Ne, musím vydržet do soboty a poctivě se léčit. V sobotu je Slunce ve skle, pro mě každoroční tradice od vzniku festivalu, tedy více jak deset let.

Pátek. Jedu z práce, na rádiu Beat zas něco anglicky. Sakra, proč nehrajou víc československy, potřebuju písničce rozumět. Chvíle na spřádání plánů.

"Nikísi, nemám koupit aspoň červený na večer? To můžu, to se pije při pokojovce." navrhuji telefonicky.

"Dělej si, co chceš, zlato."

No, tak dobře, Tesco Rokycanská, vinotéka. Pomalá chůze s ručním respirátorem (funguje jako ruční brýle kdysi). Panebože, jak já miluju chodit pomalu, když nejsem v práci. Jít a vědět, že nemusím nikam dojít. Žádné ´už abych tam byl´ a ´už abych byl pryč´.

Stejně si nějaký kalhoty letos kupovat budu. Drahnou dobu mě šatí CA, cestou pro víno holt kouknu. Slim fit nebo regular fit? Odjakživa nosím klasický střih, beru do kabinek radši oba, ať se ujistím. Posílám ze srandy fotku Nikísovi, je mi jasný pro jakou variantu zahoří. 

Miluju tvůj zadek, tak toho využij! odpoví záhy.

Doprdele, co jsem? Nějakej hipsterskej fakan, co se každou chvílí ošívá, aby odhodil patku nažehlenejch vlasů z výhledu? Nebo ty manažerský kokoti vyžívající se v pastelových barvách s chlupatýma bachorama a oholenejma štenclama? Obtažený džíny, asi aby vynikly vaše vagíny, parafrázuju v duchu Řezníka.

Ta mě zabije. Vycházím ven o osm stovek lehčí s kalhotami klasického střihu. Igelitku jsem nelogicky odmítnul a místo toho nechal dýško, který si stejně prodavačky vzít nemůžou. V podpaží držím vítězoslavně svou osobní emancipaci, svůj protest proti módě, jednoho z faktorů, který nás nutí makat.

Pozoruji, zda vůbec někdo z mužů ještě nosí ty obtažený elasťáky.

(Chraň bůh ty nožky žen - opravdových femme - do nebes, ty dechberoucí pozadí, ty stehna, kam může jen šťastlivec, osobní krejčí nebo gynekolog.)

Postarší melírovaný pán telefonuje, na sobě obtažené seprané jeansy. Další, třicátník s konečně uspaným tabletem v ruce, nacpaný v úzkých, olivově zelenkavých (nebo snad hráškově?) plátěných kalhotách, ale ten se aspoň mračí. Jenže pak další, další a další usmívající se šamstři. A mně to pomalu dochází.

To já jsem ten, kdo si právě dovolil módní výstřelek.

Klasický střih.

Módní výstřelek - ústřel!

"Ten Merlot, prosím. Litr a půl."

"Máme jen litr nebo dva litry."

"Tak dva."