slon

Vykuchaný šedý slon leží na plovoucí podlaze přímo uprostřed obývacího pokoje tvého domu, a ty jej musíš, kdykoliv někam jdeš, obejít. Leží tam už dlouho, jenže víte jak se to má s věcmi. Člověk si zvykne na všechno.

Dnes ráno se ale něco stalo. Snad to bylo zaujetím křikem z ulice, nebo pouhou nepozorností - poslední dobou jsi roztěkaný mnohem víc než jindy a rád bys to svedl na erupce na Slunci, jenže ono je podezřele klidné už delší čas - a tak se plácáš sám v sobě, i ve všem okolo.
Prostě, dnes ráno jsi o toho slona ležícího na podlaze zakopl. Polil ses horkým kafem a taktak to ustál, takže ses s notnou dávkou úlevy zhroutil do křesla, přičemž ti padl na tu zdechlinu zrak. Slon. Vykuchaný slon přímo uprostřed podlahy.

Přimělo tě to přemýšlet. Vzpomněl sis, že kdysi dávno tady slon skutečně byl a tys o něm věděl. Dokonce si jej sám přivedl. Nějakou dobu se mu věnovala pozornost a vedly se disputace o tom, co s ním, proč tady vlastně je, a jak to nejlépe udělat, aby příliš nezacláněl. A pak se na něj zapomnělo. Snad proto, že se řešení hledalo příliš dlouho, nebyl čas a „životšelprostědál“. Kým, jak a proč byl vykuchán, si nedokážeš vzpomenout. A nejspíš je to jedno. Vykuchaný slon v místnosti, je pořád slon v místnosti.

Tak tu sedíš nad tím, co kdysi bylo slonem, v hlavě prázdno a podivný tlak kolem žaludku způsobený leknutím a objevením zdechliny ve tvém domě. A pak ti to došlo. Pohnut vzpomínkami a pocitem nostalgie, který se nenadále rozhořel ve tvém srdci, jsi dostal spásný nápad jak tuhle situaci vyřešit a vrátit věci do správných kolejí.

„Já toho slona vycpu!“