Jitření

Pokaždý, když se potkáme, tak se hrozně opiju. Objednávám si další a další piva, nechávám se tebou zvát na několikátého panáka, lokám si z flašky, kterou mi nabízíš, beru si od tebe cigarety, i když vlastně nekouřím, pak kašlu, občas i zvracím, ale hlavně chci, abys pochopil, že si se mnou máš co říct. Zveš mě ven, klopýtám po prudkých schodech z podzemí na vzduch. Trochu piva mi ze sklenice vycákne na špičku mých nablýskaných černých bot, myslím, že tvoje holka nosí podobné. Slyším zvláštně zkreslené hlasy, hluk z ulice, hukot aut. Je mi zima, ale ty stojíš vedle mě a nabízíš mi svou bundu, kterou si samozřejmě beru, kvůli tomuhle okamžiku budu žít aspoň další dva týdny a všechno, co se má stát, mi bude jedno. Z cizích úst slyším, že mám dost, ať už nepiju, ale ty se na mě díváš, a zdá se mi, že jsem v tvých očích možná zahlédla záblesk něhy, nebo minimálně zájmu, a vyptáváš se mě na můj život, konečně, takže natáhnu ruku po lahvi vodky v oběhu, abych si s tebou povídala tak, jak bych střízlivá nikdy nedovedla. Cestou zpátky po barových schodech už mě lehce přidržuješ. Doteky, po kterých mi okamžitě klesne teplota jen proto, aby mi vzápětí mohla vypálit do kůže slova: můžeš mě milovat? Můžeš mě zkusit naučit milovat? Nevím, jestli jsme se rozloučili, nevím, jestli jsme se líbali, nevím, jak se ocitnu před svým bytem, ani jak zvládnu překonat složitý odemykací mechanismus rozbitého zámku. Za oknem jitřenka.