Našel jsem ji opřenou čelem o zeď hospody směřující k hnojišti. Stála s rozkročenýma nohama a močila. Štěrbinku mezi prsy ve výstřihu měla vyplněnou zvratky.
Povídá: "Vošukej mě!"
Nevím proč, ale nechtělo se mi. Asi málo piva.
"To si vodsereš!"
A taky že jo. Napadaj mě věci, které si stydím myslet a nevyslovil bych je ani za zlatý prase. Jenže chtějí ven. Za každou cenu. Cenu! Ne oběť. Abychom si rozuměli. Věci mě napadají, ale slova, do kterých je zaobalit ne. Ta musím hledat a dolovat a neustále měnit, jako bych okopával nějaké horské políčko.
…že já tenkrát...
12.07.2017
Tož tohle je neuvěřitelný dílko... fakt jsem ráda, že já se s takovou Múzou nikdy nepotkala, bo fakt nevim, co by se mi dnes honilo hlavou:-)*
Mně bohatě stačí, co se mi honí v myšlenkách po přečtení tohohle :-)
17.12.2023 21:52:20 | cappuccinogirl
Čirá fantazie z autorské krize.
18.12.2023 18:27:55 | Jan Kacíř
No i Múzu..čúzu
si každý vybírá sám.
Tato je
životem zdárně otřelá.
Možná po ní přijde ta
co i pohladí
a bude mít respekt slov.
Řekne TI:
"Básníku, jsi na vrcholu.
Piš a tvoř!"
Bez alobalu..
až
k pravým slovům
vždy tam JSOU.
20.07.2022 09:21:19 | jenommarie