Požár beze jména

Proč tady stojíme.
Nedlouho po půlnoci nás rozpačitý hlas majitele jistého skladu informoval, že zmíněný sklad hoří. Na místo dorazil hasičský vůz s šesti požárníky, já mezi nimi. Neočekávali jsme komplikace, přesto přišli. V prvních minutách zásahu nás zaskočil nedostatek vody v nádrži vozu a já tušil, že je tak jako tak pozdě – plameny se draly do druhého patra. Navzdory prvotní nepřízni se však zdálo, že naše úsilí alespoň zamezí dalšímu šíření ohně. Noci vládlo bezvětří.
Vysílačka nám dala znát – tím zvukem jako by se někdo prodíral vánicí zmrzlého sněhu – že jen co připraví další vůz, vyšlou posily naším směrem. Jak dlouho to mělo trvat, nikdo nevěděl.
Odložil jsem helmu, rukávem si setřel pot z tváře; chvilkově zaslepen. Přede mnou se záhy vyostřoval mihotavý zjev té spouště. (kašlání) Pokud člověk není přinucen se zastavit, nemusí si ani povšimnout tíhy vlastního vyčerpání. Dřít se do odpadnutí. Nevěřil jsem, že posily něco změní, ne pokud tu nebudou do minuty. (někdo) Sedě na obrubníku, těkal jsem očima mezi praskajícím skladištěm a lávkou nad výhlubní s vodovodem a zpět. Proč do něj dělat díry, to by nás vyšlo pěkně draho; s majitelem skladiště ať se vyrovná pojišťovna. (pomoc) Jenom jsem čekal až oheň rozdrásá cokoliv, co drží střechu toho skladiště, protože pak by to všechno bylo jednodušší. Spousta požárů dohoří sama od sebe – a jinak to ani nejde. Pokud nikdo neumírá, není co řešit.
Celá vesnice byla na nohách a všichni ty starý tam postávali v pantoflích a některý i v županech. Úplně jak ve filmu. Všichni tam civěli na něco tak obyčejnýho jako je požár a vůbec jim nevadilo že stojí na silnici. Jediný silnici která se touhle dírou táhne. Kluci je rozehnali. Aspoň se o to snažili. Táhlo je to jako můru k horký žárovce. Plameny se jim leskly v očích. Všichni z toho zblbli.
Vůbec nevim proč ale se všim v porovnání tady byl ten sklad vobrovskej. O to dýl hořel. Kčemu posily. Další klauni na pobavení těch ňoumů. Už je ani tak moc nezajímá repetitivní požár jako spíš hvězdy večera a koukaj se na naše auto koukaj nám na boty (na mě) čumí do dálky po silnici jestli se něco nebude dít (zíraj sem).
„Slyšíte to?“ to vylezlo z toho kluka jak se jmenuje asi dvě děti ne to to je Marek tenhle nemá nikoho a nic až na starou mámu a tu holku co mu nosí Honzo volala Jan to je on a oběd vždycky pěkný šaty a úsměv líbila se „Nevim co.“ nic nic lidi něco s plyšovym proč sem sakra berou děti do školy bez snídaně prázdná postel bez tý holky jeho sestra? „Já myslim, že tam někdo je!“ děs že vypálil s kšandou bez se hrne tak stuj tyvole řve ten druhej Lukáš jsem znal na škole krávy že jednou po tátovi a pak dostal pěstí co dělá nic nic lidi (kreténe!) běží dveře musí železo v létě kov běží rez ty vlasy voněli heřmánkem usměvavě jí lesknul prsten odpoledne vedro (co teď?!) nic nic nic lidi pláčou a hoří…

„Jaká je situace, kapitáne?“ Dorazil druhý požární vůz. Utichla jeho siréna a nočním prázdnem cloumalo praskání hořícího skladiště. Dav obyvatel vesnice pozůstal ve své četnosti, a dokonce se v něm našel lékař dobrovolně se hlásící na pomoc požárníkům. „…navíc tam vtrhl ten novej, Honza. Nepovedlo se nám ho zastavit, už to bude sedm minut.“ Nato se zhroutila střecha skladu.