SILNÝ KAFE

 

Když dáváte si cappuccino a u toho místo knihy máte v klíně laptop a projíždíte internet, může k vám přijít ledacos. A kromě předpovědi počasí na čtrnáct dnů dopředu se třeba díky článku, jež vám padne do oka, dozvíte, že existuje kdesi na světě, tedy ne kdesi, v Nigerii, domorodý kmen HIMBA. Prý „jedinečný a fascinující, protože s obdivuhodnou hrdostí dodržuje i dnes své prastaré kulturní zvyky a tradice!“

No, zaujalo mne to, nezastírám, a proto začala jsem číst. Však po pár řádcích mi bylo jasné, že udělala jsem chybu. A že tu dnešní kávu si díky ní už nevychutnám. A taky, že ta slova, která mne k čtení zlákala, psal dozajista chlap! Protože žena by je „nedala“!

Žena by dokázala přimhouřit oko nad tím, že je to muž, kdo v tomhle kmeni vládne (vždyť i ten její Karel doma si něco podobného myslí!), smířila by se, možná, s tím, že je to otec, kdo vybírá dívkám ženicha (protože chlapi jsou nakonec všichni „stejní“, tak je vlastně jedno, na kterého ten její táta prstem ukáže), povzdechla by si při zmínce, že od žen je pak celý život vyžadována slepá poslušnost (vždyť ani ona ten svůj rejžák a hadr na podlahu z rukou doma skoro nepustí!), ale určitě by slova „jedinečné“ a „fascinující“ nepoužila, když přišla by řeč na „Okujepisa Omukazendu! To už by pro ni bylo hodně silný kafe! Muži kmene Himba totiž prý dokážou být až obdivuhodně „štědří“. A když navštíví je host, kromě srdečného přivítání s pohoštěním mu nabídnou…svou manželku!

A to by určitě žádná žena za úžasné neoznačila, protože už jen při představě toho, co svými slovy popisuje, by musela vidět rudě! A  nepřála bych žádnému muži, aby šel zrovna v ten okamžik kolem ní. Jelikož by to právě on moh´ zcela nespravedlivě odnést za všechny ty HIMBAjs domorodce, i za ty, co na tu velkorysou „štědrost“ jsou ochotni kývnout!

Vždyť i já bych byla sakra nebezpečná, kdyby po mně někdo chtěl, abych se dobrovolně smířila s tím, že když ten „můj“ chlap zavelí, vleze si na mně cokoli, co třeba úplně omylem zazvonilo na náš zvonek!

Však naštěstí, já můžu zůstat v klidu. Protože žiju v Evropě, v civilizované zemi! A tak mi k tomu, abych Okujepise unikla, stačí - zavřít notebook! Však z toho, že i v dnešní době jsou na světě místa, jež ovládá primitivizmus, z toho, že v článku i ten, kdo umí číst a psát, je fascinován nerovnoprávností, z toho, že mezi námi, lidmi, se ještě stále najde místo pro ty, co myslí si, že mohou snížit cenu jednoho pod hodnotu druhého, jen díky úctě k tradicím a zvykům předků, a z toho, že kvůli hloupému pocitu nadřazenosti je žena skoro míň než nic, jen dobře fungující nástroj, prostředek k vyjádření díků, div ne platidlo, z toho všeho je mi opravdu nanic. A to mé kafe mi hořkne v ústech! Tím víc, když si uvědomím, že:

„Nebýt vašich žen, jste všichni v háji, pánové nigerijští! Protože bez nich byste vymřeli! Tak jako tyranosauři v druhohorách, tak jako mamuti v době ledové, tak jako člověk neandertálský!

 

………………………………………………………………………………………………………….

 

A prozaická miniatura, která mne v souvislosti s tímhle napadla? Ta je tak nějak „po česku“:

A zavede mně do hospody U Fleků. Ke stolu, co stojí nejblíž výčepu, ke stolu štamgastů. Kde skoro každý den schází se stále stejná sestava. Tří kamarádů, velkých milovníků piva co v téhle hospůdce a u tohohle stolu nechtějí od života nic víc než svlažit hrdlo. To jim stačí. Protože když se držej půllitrů, jsou šťastní. Ale běda, když třeba jenom jeden z nich vezme do ruky cokoliv jinýho. Třeba… třeba noviny. Protože to potom…

…

„Ty vole, čets´to?“ odkládá Pepa 100+1, co tady kdosi zapomněl a je najednou celej rozčílenej.

„Co jako?“

„To o těch domorodcích v Africe!“

„O domorodcích?“ chvilka ticha. „Ne! Já když čtu, tak o důchodech. Zatraceně, věděls že…“

Na důchod se vykašli, Franto, máš do něj sakra daleko! Ale v tý Africe, tam u těch divokejch kmenů…“

„Tě sežerou, ne?“ Smích.

„Prdlajs, ale nechaj Tě, aby ses vyspal s jejich babama!“

„No a?“ Už zase nezájem. „Jako bys toho neměl doma dost!“

Chvilkový mlčení. Hrobové ticho. A pak – nejistá otázka:

„Ty máš???“

Ty vado, brácho, nepruď. Jasně, že mám. Ta moje snad na starý kolena chytila tu… tu…erotomanii!“

„No nekecej!“ Na tuhle diagnózu Pepan ožil. „A kde?“

„Co já vím?“ Zoufalství. „Není to jedno!“ Prudké bouchnutí do stolu. „Ale chce to na mně furt!“

Další chvilka mlčení. Pak povzdech. Hodně dlouhý. Vlastně dva.

„To ta moje to po mně nechce vůbec! Už se ani nepamatuju, kdy naposledy jsem…“

„Fákt?“ odmlka. „Tak to ti teda závidím! Protože já bych se radši válel na gauči a v klidu zkouknul fotbal. Zrovna včera hrála Bohemka se Slávkou. A kde myslíš, že jsem byl já?!“ Vztek. Ne trochu. Spousta. Spousta vzteku. A pak dodatek: „Já místo toho, abych fandil jako zjednanej, jsem musel v ložnici snad už po pátý hledat, kde má ta moje „myška“ dírku!“

Napětí.

„Ty jí říkáš myško?“

„Jo. Ale ne, že bych chtěl. U nás kolikrát stačí, když chce vona! Rezignace. A na druhý straně – chvilka pravdy:

„A to já bych taky chtěl! A jak! Jenomže moje Růža…“

„Co???“

„No zadarmo mi nedá!“

Povytažené obočí. Zděšení. Potom soucit. Protože tohle už fakt není dobrý.

„Musíš jí dávat prachy?“

„Odjakživa. Od chvíle, co jsem si ji vzal poslušně klopím celou svoji vejplatu! Ale včera… včera jsem musel umejt u nás doma všechny okna, abych pak večer měl v posteli nárok aspoň na trochu tý něhy!“

Zas dlouhej povzdech. A do toho – příchod třetího do party Mirka.

„Sorry, pánové. Dneska jsem se trochu opozdil. Ale žádný strachy, já to vaše tempo bez problémů doženu…“

Zvědavý pohled na stůl. „Co to čtete?“

„Proboha, my  nic!“ Zaúpění. A ani Ty nic nečti! Hlavně ne stránku 35!!!“

Honem mu objednali pívo. Za svý. Jen aby co nejrychleji přišel na jiný myšlenky a nápad, že by se taky začet, co nejdřív pustil z hlavy!  Však kdyby  tušili, že Mirek žije už dlouhý roky ve spokojeným manželství, protože ta jeho Jituš je „zlatá holka“, asi by nebyli tak štědří! A nechali si ty svý drobný v peněžence pro sebe! Ale co už. Nemohli přece vědět…