Borůvkové nebe v krabici

Chci ti říct něco hezkého ústy plnými borůvek.

Slabikuji tvé jméno s pílí prvňáčka,

dítěte vyrostlého ve skleníku,

živeného pohádkami o světě.

Kolik zbylo v tobě z kvetoucí třešně

a tichých letních západů slunce,

kolik z Beethovenovy hudby?

Ani po dlouhé době se nedokážu zbavit vzrušení,

když tvůj křišťálový hlas se rozpadá

a zabodává do těla střepy.

Dnes jsem raněný muž, který by se nebránil,

pozvat vraha domů na čaj

a sušenky s borůvkovou marmeládou.

Můj život se změnil v honbu za vzpomínkami

v teplých barvách tvých fotografií,

kde se v šeříkovém svetru usmíváš

na pozadí novoročního ohňostroje

a říkáš, že život je jako cukrová vata v rukou dítěte,

které se chystá slézt ze židle.

Tak směšné a hloupé, směšné a hloupé.

Snažím se uchovat ten pocit, dokud noc neustoupí ránu.

Usínáš mi na klíně uprostřed vyprávění o svém dětství,

a i ve snu zůstáváš vážná.

Doufám, že svítání nikdy nepřijde.