Jak ten čas letí...

Procházím se po poli. Slunce zapadá, obloha se barví do šedavé ospalé modři a do bot mi zalézá první mrazík přicházející zimy. Je pozdní podzim, ve vzduchu je cítit vůně vlhké hlíny a tlejícího listí. Pofukuje jemný větřík a přináší s sebou i kouř z komínů z nedaleké vesnice. Zhluboka se nadechnu. Tohle zbožňuju. Zabořím ruce hlouběji do kapes a hlavu vtáhnu mezi ramena, abych se zahřála. Mám na sobě hřejivý vlněný melírovaný svetr v purpurových, hnědých a okrových odstínech, co mi upletla mamka. Zvláštní, jak se člověk při takových myšlenkách lehce vrátí do dětství. Vzpomínám si na draky, co jsme jako děti chodily pouštět na tohle pole. Už je to vlastně celkem dávno. Ze zamyšlení mě najednou vytrhne zpěv osamoceného kosa. Musím se usmát. Zaposlouchám se do jeho písně, která je protkána zurčením potůčku, šuměním listí, vrzáním hlíny a klacíků pod mýma nohama a dalšími zvuky, které se neobtěžuji identifikovat. Jak ten čas strašně utíká… Ještě nedávno jsem se těšila na jaro a už je tu znovu skoro zima. Z ročních období mám zimu nejmíň ráda. V zimě je všechno moc ospalé, skoro mrtvé. Zato podzim, který už mi pomalu protekl skrz prsty, to je něco jiného. Všechno si žije takovým zvláštním barevným životem, i když už jsou všude vidět přípravy na zimu a zimní spánek. Zvířata si dělají zásoby, lidé sklízí ovoce…

Zatímco jsem přemýšlela, došla jsem pomalým krokem až k první chalupě vesnice. Na plaňkovém plotě jsou napíchané skleněné barevné baňky, neupravená zahrada působí jako z jiného století. Těsně za plotem vedle kompostu stojí stará pokroucená jabloň s jediným nahnilým opuštěným jablkem. Přes otevřené okno vidím, jak babička v zástěře zavařuje kompoty.  Nejradši bych jí pozorovala hodiny a hodiny, ale lezavý mrazík a jinovatka mi to nedovoluje. Mířím tedy k domovu se sentimentální náladou a už se těším, jak si zalezu do postele s hrnkem malinového čaje a s dobrou knížkou.