Zámecká šachová partie

Přicházím na nádvoří starého zámku. Šachovnicová dlažba je už z většiny zarostlá mlázím. Nikdo už tu zřejmě pěknou řádku let nebyl. Skrz mlází a keříky prosvítá okrová a popraskaná omítka zámku. Stojím na jednom místě snad hodiny, nevšímám si dění okolo, jen fascinovaně zírám na tu úžasnou starou stavbu, vnímám jemný větřík, co mi cuchá vlasy a nejradši by je zamotal s divokým křoviskem vedle mě. V onom větříku se tetelí listí, které dokresluje melodickou árii kosa nenápadně mě pozorujícího z jednoho keře. Začíná se smrákat. Do nádvoří se už plazí mlha a na nebi už vysvitají první hvězdy. Pár z nich se zrcadlí v oknech kdysi honosného, dnes už zpustlého sídla. Dlažba mi najednou vnukne pohádkové představy. Objevují se na ní šachové figurky velké asi jako tříleté děti. Skáčou po políčkách a začíná šachová partie. Šachy hrát sice neumím, ale vždycky mě fascinovaly. V měsíčním světle se najednou objevuje poslední figurka. Podle mého názoru ta nejvznešenější ze všech. Černý kůň.

Dlažba, na které jsem si během svého bdělého snění udělala pohodlí, mě už začíná pekelně studit a tak se, ač nerada, musím zvednout a jít domů. Někdy se sem ale určitě znovu vrátím. O tom není pochyb.