Zmoklý pařez...

  Vykouknu ven z okna. Ještě pořád prší, těžké kapky dopadají na parapety a rozstřikují se do všech stran, stékají po skle, rozechvívají listí stromů v zahradě, bubnují do střechy…

  Nemůžu odolat a tak vycházím ven před chalupu. Scházím po kamenných blocích ke studánce, dvěma kroky přejdu kluzkou lávku, stoupám do stráně, šaty se ke mně lepí, vlasy jakbysmet. Mhouřím oči, abych zabránila kapkám rozmazávat mi už tak ubrečený obraz přírody.

  Po levé straně hustý les, větve tak nízko, že musím jít přikrčená, po pravé straně sráz dolů ke kolejišti. Stačil by jeden dva úkroky stranou…

  Jsem u cíle své cesty. Rozložitý pařez vedle pěšiny, po které jsem šla, na stráni nad dráhou. Posadím se. Co na tom, že je ten pařez nacucaný vodou, která nadále nepřestává lít z ocelově šedých mraků. Jsem už tak promoklá na kost, zmoklá jako myš.

  Posezení na onom improvizovaném sedátku je kupodivu příjemné. Letní přeháňka konečně ustává, nebesa se najednou vyjasňují a zemi hladí první sluneční paprsky. Z větví, listů i z ohnutých stébel trav visí kapice vody, blýskají se, odrážejí svět vzhůru nohama, jen se utrhnout a skanout do jehličí. Řeka za tratí hučí, snaží se tak asi ukázat svou sílu. Z lesíka za ní už začíná stoupat pára. Vzduch se plní opojnou vůní mokré lesní hlíny, jehličí a teplem.

  Na buku u řeky sedí kos, svým zpěvem dokresluje nádhernou scenérii kolem mě. Koncert barev, napadne mě. Tolik odstínů zelené je tu… Pod stromem se přehrabuje straka, asi se snaží nalézt něco lesklého, zlodějka. Musím se sama pro sebe ušklíbnout.

  Pak se mi tvář rozjasňuje úsměvem. Zaplavuje mě úžasný pocit. Ač mám na těle husí kůži, uvnitř je mi teplo a hezky. Jak je tu nádherně…

  Zhluboka se nadechuji, oči přivírám před sluncem, jež se už kloní k obzoru a probleskuje skrz špičky stromů protějšího lesíka. Kolem mě prolétli dva hašteřící se vrabčáci, div do mě nenarazili, tak byli zaujati svými hrátkami.

  Koleje pod strání začínají vydávat zvláštní tlumený zvuk, který nabírá na síle. Třesou se a hrčí. Jejich zvuk se mísí s „blimbem“ u chalupy. Po chvíli už pod strání chvatně projíždí vlak. Ten má ale vagónů. Cestující znuděně sledují ubíhající krajinu, někteří čelem nalepení na okýnka. Zamávám jim, ať mají také trochu radost. Alespoň z poloviny takovou, jako mám teď já.

  Rychlík se schoval za zatáčku, trať je zase klidná, všude je ale neuvěřitelné ticho, jako by se ptáci toho rachotu polekali. Už slyším jen řeku a šumící listí v lehkém větříku, co mi suší zplihlé vlasy. Slunce se schovalo za les, nebe je čistě modré, bez mráčků a do mě se začíná zakusovat večerní chlad. Mokré studené šaty mi připomínají, že bych se měla vrátit a roztopit kamna.

  Mám ráda náš Ranč. Tu bílou chalupu s červenou střechou, daleko od civilizace, ze všech stran sevřenou lesem, s dráhou za zahradou, s říčkou Sázavkou za ní. A hlavně ten neocenitelný klid…