Daleko od civilizace...

Daleko od civilizace…

Je krásný letní den a paprsky slunce protáhlé jako kousky provázku mě hřejivým
pohybem hladí po tváři. Vzduch je přímo nabit jakousi zvláštní silou, která rozechvěje
člověka do morku kostí… je to kouzlo volnosti.
Pokroucené větve stromů se natahují vzhůru jako lidské ruce, šmátrající, toužící se
dotknout nebes, které se tváří nadmíru spokojeně. Jako by chtěli být jejich součástí,
jako by chtěli chránit celý svět ze všech stran. Pocit bezpečí utvrzují překrásně
zbarvené lístky do teplých barev, které jsou nabalené na natahujících se rukách
stromů a připomínají alespoň špetku naděje. Na jejich kráse se podílejí třpytivě se
lesknoucí slzy ranní rosy zachycené na každém stéblu trávy užívající si posledních
chvil ranní hostiny, než slunce nastřádá veškerou sílu, aby svými paprsky zahřálo a
pokrylo celou zem.
Vše doprovází ptačí orchestr, jehož melodie tančí svůj kouzelný tanec a prodírá
se do všech stran. V korunách stromů se schovává datel, který svým ťukáním
připomíná zvuk bubnu, a ostatní ptáci zpívající líbeznými hlásky se drží rytmu a
probouzí hlas příčné flétny. Voda bublající v klikatém potoce, omývající každičký
kámen se k ptačímu orchestru svým hukotem přidává. V tu chvíli jsem pohlcena
příjemnou svěžestí, obklopena a zabalena do bavlněné, na dotek příjemné peřiny,
jež mě pomalu přenáší do velkého myšlenkového neznáma. Pociťuji uvolněnost a
vyrovnanost.
Náhle jakoby melodie orchestru přidala na hlase a vytáhla mě z dlouhého zatmění.
Až teď si uvědomuji, že stále stojím na pevné zemi. Rozhlížím se a vidím rozsáhlou
pestrobarevnou louku plnou lučních květin, vznášejících se motýlů a dalších
maličkých zvířátek, které na louce jsou. Krásně vonící květiny, které právě pohltily
mé smysly, jsou vztyčené k nebi jako rozzářené hvězdičky. Zvonce modrých hořců
najdeme na každém kroku. Občas mi připadají jako modrá záplava, takové moře
modrých květů, ve kterém se žluté kvítky pampelišek či bílé kvítky kopretin úplně
ztrácejí.
Nemohu se vynadívat, ale přece jenom můj zrak něco odpoutává. Jsou to velké
hory, jejichž vršky se odrážejí od slunce a vytvářejí zlatavou zář. Přijde mi, že se
ke mně přibližují. Začínají se zvětšovat čím dál tím více a zároveň s nimi přichází
studený vánek podobný tenkému hedvábnému šátku. Obklopuje mě kolem dokola
a začíná si drze pohrávat s mými vlasy. Jeho návštěva se zřejmě moc nezamlouvá
ani stromům, jejichž námahu stát se součástí nebe, právě tento malý a drzí větřík
pokazil. Začínají si mezi sebou špitat jakousi řečí, které já nerozumím, ale i přes to
se snažím naslouchat a zjistit, co si říkají. Přes mou veškerou námahu ji nedokážu
přeložit.
Ulehám tedy do měkké trávy, která tak nádherně chladí a hledím do nebe. Obláčky
jsou tak krásné a tak moc připomínají léto. Po chvilce zavírám oči a nechávám se
unášet vůní přírody. Cítím, jak na mé tváře stále uléhají hřejivé paprsky slunce, jež
stále ještě neopustilo moje myšlenky zachytávající se každou chvíli na nějakém
kousku přírody. Do mé mysli se mi právě prodral cvrkot blízkého cvrčka. Okouzlil mě

svou hrou na malé housličky tak, že se nedokážu soustředit na nic jiného a i mé tělo
si uvědomuje, že nemá cenu soupeřit s kouzlem přírody, protože stejně vždy vyhraje.
K hudbě cvrčka se přidává tlukot mého srdce a pomalu se dostává do popředí
všeho. Jeho zvuk se stále zvyšuje a nedá se to vydržet, proto raději otevírám oči, ale
co to? Nic nevidím, jen tmu. Zkouším to tedy znovu, zavírám a zase otevírám oči.
Teď už je ve tmě trochu vidět. Přede mnou je něco tmavě hnědého a hranatého a
levé strany na mě proudí lehce studený vzduch. Jsem ve svém pokoji.
Až po chvíli mi dochází, že příroda, ve které jsem se nacházela, popisovala můj
pokoj. Vysoké skříně připomínají natahující se ruce stromu, akvárium stojící v rohu
mého pokoje nahrazuje bublající potok omývající každičký kámen, nebo váza
s květinami postavená na nočním stolku, které jsem včera dostala k narozeninám,
připomíná rozsáhlou louku krásně vonících květin. Když však dojdu k oknu a kouknu
se ven, tak vše je zde jiné. Tam v krásném neznámu zem pokryly zlatavé paprsky
letního sluníčka, ale zde nad sluníčkem zvítězil tak tmavý a chladný stín. Je zataženo
a jen čekám, kdy spadnou první kapky deště.
Tam, kde jsem se nacházela, si všichni byli nápomocní a chtěli pro ostatní jen to
nejlepší, ale zde před sebou vidím přesný opak. Jsme tu jak voda v poušti. Jen málo
z nás je ochotno ostatním pomoci, a proto se chci vrátit tam, kde mě pohltí krása, kde
si vytvořím novou stránku mého druhého já. Už teď vím, že na místo, tak daleko od
civilizace se budu chtít vracet častěji a bloudit nekonečnou krásou přírody, která mou
duši naplní jen tím nejlepším.