Golden mají rády i včely

Sedl jsem si na chvilku pod přístřešek – náš »vegáč«, naši zahradní odpočívárnu. Bolela mne záda – opravoval jsem čerpadlo, jímž honím to, co naprší, tam, kam se to vejde. Víc než hodinu ohnutý a zkroucený pod verandou v prostoru, který v ani jednom rozměru neodpovídá mým stodevadesáti centimetrům a stodvaceti kilům. Jojo, už dávno to není poloha, která by mi dělala nějak zvlášť dobře.  Navíc - těch sedm dekalet mi nikdo neodpáře...

V uších mi doznívá zvuk motoru a pomalu se mění v tlumené hučení ...a nepřestává... Zarazím se  - mám potíže se sluchem, při sportovním potápění se to stane mnohým – co mi ty uši zase blbnou? – a čistím si zvukovody. Nebylo co čistit, nejsem čuně, ale hale: hučení nejen nepřestalo, ale ještě zesílilo, takže už bylo i znát odkud přicházelo... odkudsi svrchu, ze stříšky. Jakoby si mezi podhledem a střechou divoké včely udělaly úl.

Včely !! Vyskočil jsem a vyběhl na cestu. Teď mi to konečně docvaklo: stovky (a bůhví, jestli ne tisíce) včel řádí v našem pětadvacetilém stromě, jabloni, goldenu, který v plném květu vypadá nad střechou vegáče jak osmimetrový chomáč cukrové vaty.

No jó, ty hluchoni trhlej, včely... povídám si v duchu a mimoděk se usměju.

Čemu směješ, vyzvídá má žena, řekni, ať se zasměju taky...

Ale holka, ulakomil jsem si jen pro sebe ten malý zážitek, všiml jsem si, že ten golden kvete vždycky nějak později...

Ani se nezmínila, že na tomto faktu není nic, ale opravdu nic - k smíchu.