Zajíci a Filipes

Když cestujete vlakem denně a na velké vzdálenosti  (tím myslím řekněme dvětřista kilometrů denně), značnou část času ve vlaku stráveného prospíte, pročtete, nebo prokřížovkujete. Je svátkem, když si s partou náhodných spolucestujících "hodíte" prší, mariáš, či dudáka, lhostejno zda ve třech, ve čtyřech, nebo - probůh - i ve dvou. Ženy spíše háčkují, či pletou,  některé čtou a na dudáka a ostatní kratochvíle koukají jako na zloděje času. Nějak jim ta hravost a soutěživost chybí, nebo se možná vybíjí jinak. Prostě děláte všechno možné, jenom nekoukáte z okna na krajinu, kterou za léta opakovaných cest  a denního vlakování znáte lépe, než svého životního druha.

Nejsem výjimkou, proto také onoho dubnového rána  při cestě rychlíkem do Nymburka jsem četl a starší kolega, který cestoval se mnou, spal, no - spíš jen klímal. Trati vymlácené od tisícitunových uhelných vlaků nedovolí tak klidnou jízdu, aby člověk mohl opravdu spát. Ten můj kolega byl celoživotně (bylo mu už přes šedesát let) vášnivým nimrodem a milovníkem přírody. Stejně bylo jen náhodou, že před Dřísy, kde rychlík musil zastavit, protože ve stanici nebyl včas ukončen posun,  "u klacku", jak říkají ajznboňáci, se probral z dřímoty, otevřel okno, aby trochu vyvětral těžký vzduch v přetopeném kupé. Vyhlédne z okna a naléhavě povídá: ...pojď se na něco podívat!  Jo, povídám si pod nos (protože fousy nenosím), to víš, dědku. Takovejch aprílů už jsem zažil!  Ale zvednu se a koukám označeným směrem.  Asi tři, snad čtyři metry od vlaku leželi k sobě stuleni dva zajíci, odpočívající po bůhvíkolikátém verši jarní zaječí lásky, uši složeny na zádech, ani nebylo vidět, že dýchají. Řeknete: pěkné, a co? No - když pantograf brzdí, tak dělá hrozný rámus, co rámus - brzdy řvou!  A ti zajíci nic!  Hlavou mi prolétá jak si zvěř zvykla na civilizační vlivy - hlavně ty záporné - a už blikla na "klacku" zelená.

Strojvedoucí ťukl do tlačítka a krátce houkl, proti randálu při brzdění to byl "šepot květin". Naši zajíci ale vyskočili, ba přímo vyletěli z pelíšku rovnýma nohama, které jim už ve vzduchu začaly běžet (já tomu říkám: protočili to jak večerníčkový Filipes) a už pelášili záviděníhodnou rychlostí po poli k blízkému borovému lesíku, v němž se nám ztratili z očí.

Jenom opuštěný pelíšek připomínal, že této noci  v něm tráva příliš nepovyrostla.