Kopretina

Když se řekne kopretina vzpomenu si na báseň Františka Hrubína:

Kopretiny, kopretina,

všechny stejné, každá jiná.

Fouká větřík, v louce tráva

pod větříkem polehává.

Kopretiny se však smějí,

tančí s ním a dovádějí,

dokud neodletí jinam,

k jiným bílým kopretinám.

Taky vidím louky kolem řeky plné těchto jednoduchých a přitom krásných květů, ve váze vždy dlouho vydržely. Žádná žena se určitě nebude zlobit za kytičku. Já je mám moc ráda, ale v posledních letech z přírody nějak mizí. O to více mě potěšilo, když na kousku trávníku před obchodním centrem a v sousedství rušné křižovatky zrovna tyto nevinné květiny rostou. Pohled na ně mě zahřál u srdce.

Ale když se zmiňuji o kopretinách, musím také připomenout kopretiny vekokvěté, které mají krásné velké bílé květy jako talířky. Tyto se pěstují v zahradách, je to vznešenější příbuzná kopretiny bílé rostoucí na loukách.

Asi málokdo nikdy netrhal okvětní lísky luční kopretiny a ptal se "má mě rád - nemá mě rád".