Kouzlo noci

          Svůj první prázdninový den trávím u babičky na vesnici. Vyhlížím z okna do temné noci a cosi mě táhne ven. Obléknu si tedy svetr, vyjdu z chalupy a chvilku pozoruji štěrkovou příjezdovou cestu. Opodál leží silnice, po které čas od času projede nějaké to auto a prořízne svým zlatavým kuželem světla noční tmu.

          Po pár minutách, když mne pozorování silnice omrzí, se vydám za dům směrem k majestátnímu lesu. S každým mým krokem líbezné vrčení motorů utichá. Zpočátku váhám, zda vkročit temnou branou stromů a pokračovat v cestě, ale všude je ticho, hrobové ticho, které ve mně vyvolává strach, ale zároveň i pocit jistoty a bezpečí. A tak, plna dojetí, jako omámená vstupuji do zdánlivě spícího lesa.

          Zouvám si boty a našlapuji na měkkou půdu lesa pokrytou hladkým listím i pichlavými jehličkami smrků a jedlí. Stromy ze spánku šeptají v lehounkém větříku a vítají nového hosta. Na nohách mě něco zalechtá. To se mravenci snaží odehnat nevítaného, který je probudil z jejich sladkých snů. Ozvěnou se rozléhá soví houkání. Celý les je plný vůně pryskyřice a mechu.

          Pokračuji pěšinou až na neveliký palouček posetý spícími květinami. Ve dne to tu musí přetékat barvami. Ulehám do hedvábné, v měsíčním světle stříbrné, trávy a svůj zrak upírám na tisíce malých lampiček, které se třpytí na černém nebi a pomáhají bílé luně osvětlovat to překrásné a tajuplné místo. Teplý vánek mne uspává a já pomalu této uklidňující atmosféře podléhám a usínám schoulená do klubíčka na onom magickém paloučku.