Vodopád

Úder vody. Hladina proniká obličejem a obepíná týl porostlý krátkými vlasy. Šumění bílé pěny se proměňuje v podmanivé dunění, jež rozechvívá zvolna chladnoucí lebku. Ostrý jas dopoledního slunce lámající myriádu oslňujících kapek do tříště odlesků rázem uhýbá před prudkým výpadem ledově hnědého přítmí. Chlad bodající do tváří dýchá ze skal prosakujících řekou do živé vody. Zelené světlo padající z bukových větví se odráží na hladině kdesi nahoře. Chlad a pokoj. Jen vzduch, za vzduchem vzhůru, kolem tváře proletí rozbitá hladina a čerstvý vzduch se opět nadechne v plíce. Potoky šera, tlumeného hřmění a mrazivého osvěžení odtékají obličejem a lámou výhled. Ptactvo pěje, vůně vydechuje mech a mokré oči hledí v tmavou vodu skotačící nad šterkovým dnem pod zpívajícím vodopádem.