Jak jsem vyrazil na túru do slapských hvozdů

Počasí bylo ideální, tak mě to vylákalo brzy po ránu. Sbalil jsem si svačinu a láhev s pitím, hodil batoh na záda a vydal se rovnou z domu na pěší půldenní okruh, který absolvuji několikrát do roka.

Když od branky mé zahrady projdeš úzkou doubravou a v náhorních lukách zabočíš vlevo dolů do údolí, narazíš na horní okraj skalního srázu spadajícího k říčce Kocábě. Odtud vede jediná kamenitá cesta dolů přes skalní ostroh, místy vysekaná ve skále.

Dole u řeky připomínající malý Klondike je trempská osada. Tam přejdeš řeku po železné lávce a máš před sebou vstup do rokle a úvoz stoupající vzhůru lužním porostem podél potoka Královka. Tady jsem potkal místního osadníka, staříka s mohutným bílým knírkem nahoru zakrouceným jako za starých časů, co vezl kárku s dřívím do chaty na otop. To byl posledním člověk na mé cestě. Dál jsem už jako obvykle nepotkal ani živáčka. Jen ptáky, srnky a nad hlavou mi s křikem kroužil dravec, patrně káně, nebo sokol.

Úvoz vinoucí se roklí podél potoka byl lemován hojností květů. Rostly tu sasanky, pryskyřníky, žluté a nachové hluchavky, ptačinec, nebo rozrazil. Asi po dvou kilometrech se cesta rozdvojuje. Vpravo se vine dál roklí podle potoka Královka. Já se dal vlevo vzhůru po cyklostezce směřující ke Slapské přehradě. Po krátkém strmém stoupání jsem odbočil na lesní stezku a tou vystoupil na náhorní plošinu. Ta je tvořena rozlehlým platem porostlým smíšenými lesy a rozbrázděným mnoha roklinkami a nízkými hřbety. Tady krajina nabývá takřka horský ráz. Ať se podíváš na jakoukoli stranu, vidíš jen lesy, porostlé hřbety, zelené stráně a paseky.

Nad první náhorní pasekou se tyčily mohutné duby. Těch je tu požehnaně. Letos jsem si všiml, že dosud nemají dorostlé listí, i když je už málem polovina května, zato jsou obaleny květy. Vypadá to, že všechny duby se toho jara rozhodly vložit veškerou energii země do snítek zeleného květenství, jimiž byly doslova obaleny.

Dál se moje túra ubírala klikatými stezkami a lesními cestami po celém obvodu náhorního plata. Jako všude jinde i zde byly vykáceny celé partie smrkových porostů napadených kůrovcem. Nyní po roce jsou však už mýtiny uklizené a nevyvolávají pocit zmaru. Jelikož jde vesměs o smíšený hvozd, vykácené smrky ho prosvětlily a vznikl tak systém pasek, na nichž se tyčí borovice, duby či buky v řídkých skupinách. Poutníkovi se tak otevírá široký výhled na okolní hřebeny celého plata a vše působí velice malebně a horským dojmem. Půda tu je už porostlá travinami a v této roční době se všude okolo rozprostíraly blankytně modré koberce pomněnek.

Na západním cípu plata je překrásná hřebenová cesta s úchvatnými výhledy přes roklinky a skalnaté údolní žleby na zalesněná návrší. Všude jen malebná přírodní zákoutí a ticho, které příjemně sytí zpěv lesního ptactva a protíná křik lovících dravců.

Konec hřebenové cesty spadá prudce dolů zpět do údolí k říčce Kocábě, kde mě čekal poslední výstup na horní luka po kamenité cestě, po níž jsem sestupoval ráno. Ten je vždycky už trochu se sebezapřením, když na konci túry nohy bolí a člověk se už nemůže dočkat osvěžení ve sprše a s žejdlíkem piva pod pergolou na vlastní zahradě.

Květen 2022