Slavík

Jednoho letního večera přistál na okraj větvičky javoru malý slavík. Byl malý jak vzrůstem, tak věkem, byl vlastně ještě ptáčetem.
Přistál, zamyšleně se rozhlédl po okolí a shledal, že den, jak už je jeho zvykem, začal měnit své barvy.

Shledal, že nebeská modř se pomalu ale jistě temní, ale že tato temnota není zahalujícím stínem nýbrž magickou lucernou, která odhaluje roje vzdálených hvězd.

Pak pohlédl na opačnou stranu oblohy a uzřel pomalu ustupující rudou zář Slunce, které tak jako každý den mizelo tam, odkud vane vítr, jen aby je onen vítr opět přivál zpět.

Slavík dál těkal pohledem po obloze. Z trojice nejjasnějších hvězd přeskočil zrakem na šinoucí se šedý mrak, z mraku na srpek Měsíce, který vyčníval zpoza korun vedlejších stromů, a z Měsíce na poslední paprsky Slunce, jež jako by jejich poslední silou sahaly přes horizont, aby jako dlouhé úzké ruce zamávaly světu na shledanou.

Slavík náhle v mžiku oka vzlétl a doletěl na jinou nedalekou větvičku, ze které měl přímý výhled na zapadající plápolání barev Slunce. A navzdory tomu, že hleděl vstříc západu, v jeho nitru, jako by se rozbřesklo. Slavík si začal uvědomovat čeho je součástí, jaké veliké a mocné věci vládnou světu a jak je on v porovnání s nimi malý. Neměl z toho ovšem strach, naopak, cítil radost, poctu a pokoru, neb věděl, že v celém širém světě plném velkých věcí jako jsou nebe, Měsíc, Slunce, hvězdy, vítr či stín je i pro něj, malého ptáčka, vyhrazené místo. Uvědomil si, že všechny ony velké síly, které řídí chod světa, mu v ničem nebrání a vítají jej.

A tak se slavík, naplněn radostí, dal poprvé v jeho životě do zpěvu.