*JAK TO BYLO...?*

*JAK TO BYLO...?*




Není náhodou, že mladý adept ženského lékařství bývá z počátku své výuky zařazen zpravidla na porodnici. Tam je totiž budoucí gynekolog a porodník doslova od prvého kroku konfrontován s tvrdými realitami, aby si důrazně uvědomil o co v tomto oboru vlastně jde.

Nejprve je to realita bolesti, která ho akusticky uvítá z dálky dříve než ještě vůbec na porodní sál vstoupí. Tuto bolest prožívá často současně více rodiček v různých porodních fázích. Vcházejí sem nebo jsou přiváženy s bolestmi a strachem, co některé statečně nechtějí dát najevo.

Bolesti a strach způsobují, že jejich zevnějšek, jakým se dosud projevovaly, se tu stává bezvýznamným a nedůležitým: na make-up není čas, vlasy se jenom zběžně načechrají a kroužit po sále v neatraktivní noční košili, navíc ještě krví potřísněné, není ani moderní ani elegantní...

Dalším jevem -zdálo by se optimistickým a nemající obdoby v žádném jiném lékařském oboru- je tu fenomen rodícího se nového lidského života. Ale pozor! Za každým takovýmto lidským prvopočátkem stojí v jeho pozadí současně i jeho negace - smrt! A tato čeká na každou neopatrnost, neznalost, nezkušenost, málokdy nedbalost někoho ze spoluúčinkujících, aby svíčku života zhasla dříve než se jasně rozzáří.

Je to nesmírná tíha zodpovědnosti, která dělá tento obor tak nesnadným, že mnozí brzy odcházejí z jeho výuky, kdy se nesmí ztratit přehled v této někdy chaotické směsi bolesti, strachu a zodpovědnosti za ještě nenarozený život a současně také za život té, která jej právě daruje.

Bolesti v ustrašených očích rodiček, kterým děláš jediného společníka, tě nejenom žádají, ale doslova nutí, abys jim pomohl hned teď, co nejrychleji! A ty, který s nimi jejich pocity sdílíš, pomáháš pohledem, dotekem, stiskem ruky, pohlazením, setřením potu z čela, uklidňujícími slovy.

Ale to vše nestačí. Ty musíš všechny své duševní i fysické síly zaměřit k dosažení jediného cíle, totiž zachránit rodící se nový život a současně odvrátit všudypřítomnou smrt. A to tak, aby utrpení ženy, která se ti v důvěře odevzdala, bylo minimální.

To vše jsem taky zažil a prožil. Moje denní porodnická činnost byla kombinována několika stejně intensivními nočnímí službami během týdne, bez nároku na náhradní volno. Pokud se na druhý den operovalo a na porodním sále se právě nic nedělo, tak jsem z nedostatku času někdy ani nenasnídán, neoholen a neosprchován musel asistovat při operacích .

Pro mne -tehdy počínajícího sekundáře- to znamenalo několikahodinovou fysickou námahu, i když mi byl přidělen poměrně jednoduchý úkon: držení háků, kterými se rozvírá operační řez. Pochopitelně jsem musel sledovat co a jak se operuje, abych mohl pro svou pozdější samostatnou operační techniku "odkoukat" co se dalo. Ovšem každá probdělá noc a to, že jsem musel soustředěné nahlížet krátkým operačním řezem do hloubky asi dvaceti centimetrů, to vše ponenáhlu přivodilo, že mi poznenáhlu unavovaly a ochabovaly oční svaly a já náhle viděl vše dvojitě, což přešlo aniž jsem si ti uvědomil do vteřinového spánku, že to až bylo operatérovi nápadné. Z mrákotného stavu mě pak probudil tím, že mi energicky klepl přes prsty a povzbudivě zvolal: „Haló, mladíku nespat !!“

A při vaginálních operacích to bylo ještě mnohem horší! Asistující musí totiž stát trvale až třeba dvě hodiny v předklonu a k tomu ještě vpravoúhlém poloúklonu, zatímco operatér sedí.

Ale kdo z nás mladých adeptů prokázal na porodnici a na operačním sále, že má silné nervy a je i fyzicky zdatný, tomu se posléze jakoby za odměnu začly otvírat dveře do lékařského oboru, bohatého nejen na někdy až neuvěřitelné a tragické zážitky, ale i skoro vždy spojené s úzkostmi o jemu svěřený život rodičky a jejího „baby¨.

Na to se nezapomíná po celý život...