Řemeslo

Jo, já sem Pepa, Marčelo je, jak to u filmovejch stár bejvá zvykem, mý umělecký méno... a
předem se vám vospravedlňuju, dnes mám, přátelé, nahovno náladu. Nic mi nevyhovuje, nic netěší, ještě i Verica, což je moje partnerka v pornoscénách, dostala krámy. Tak prej budu točit s tou kozou Ajaši, je to Japonka, plíce i zadek má jako kráva, tedy žádný vzrůšo. Kurva, todle není život, závidět mi vopravdu není co. Si myslíte, že mám možnost výběru? Takový velký kulový. Naženou vám holku na plácek a řeknou - makej. Jenom s Vericou mi to de, při vostatních, ať už se ty buchty snažej a vzdychaj jak chtěj, sem totálně impo. A producentka i režisérka v jedný vosobě, taková drblá Švédka... kruci, vo šéfce a chlebodárkyni bych se měl vyjadřovat uctivě... tak ta si myslí, že bych měl bejt štajf snad furt. Vo anatomiji ví asi prd. Po nechutný hádce mi ale nakonec přeci jen dala na těch pár dnů Vericinejch krámů volno. Tak teď lehním u bazénu, podřimuju, nasávám, a vůbec, sem tak lenivej, že i jít na vecko, když se mi chce čůrat, je mi zatěžko, udělám to do vody v bazénu. Verica mě vobčas tréninkově promasíruje, abych nevyšel z formy, ale dnes sem ji poslal do kelu... prostě, mám nahovno náladu.
Jak si tak ležím, cejtím, že dou na mě dřímoty.
" Marčelo, ty bejku, nespi... slyšíš?! Nespi! " dle zvláštního akcentu spoznávám, že ta, která mě vyrušuje v dolče farniente, je šéfka.
" Co se děje, šéfko? Dyť mám volno, né? " lenivě a mírně nasraným tónem se vohrazuju.
" Nekecej zbytečně... a hejbni prdelí. Našla sem ti za Vericu záskok." nedá se šéfka vodbejt.
Není vyhnutí, du. A tak spoznávám Agniešku, zrzavou a jako špaččí vajíčko pihama pokropenou Polku. Natáčení probíhalo k šéfčině plný spokojenosti, technickej amsábl nekiks ani jednou, já, jelikož mám vod přírody velkej talent, taky ne, tak sme po dvou hodinách ze studija vypadli. Teď sedím s Agnieškou v restauraci a pozoruju, jak v ní mizí tuším už pátá mísa šopskýho salátu. Sakra, ta má tedy apetit, tak vám povím, ji radši šatit jako živit.
" Co na mě tak vejráš? Nevidíš, že mě to, vole, znervózňuje?! " zařve najednou Agnieška.
Škublo to se mnou, sleduju akorát, jak se jí v dolince mezi plnejma kozama usadil kousek sejra ze salátu. Mlčky se natáhnu a zalovím prstama ve výstřihu v snaze ten kousek sejra vylovit. Vtom vona máchne rukou a než stíhám udělat cokoli na svou vobranu, ubalí mi jednu, div že neletím ze židle.
" Co si to dovoluješ, cholera?! Si myslíš, že sem ňáká kurva, který se můžeš gdy se ti zachce bavit s dudama?! "
No tak todle tedy ne! Co si vo sobě vona vůbec myslí?! Rozhod sem se, takovej náhlej nápad, ji ztrestat. Co na tom, že v restauraci je fůra lidí? Nedbaje toho uchopil sem šálek s černým kafé a vylil jí ho přímo do tý dolinky. Zječí, chvíli nic, pak vyvalí voči a vrazí ksicht do salátu, jako by bylo po ní. Kašlu na ni, choleru. Když vodcházím z restaurace, všichni na mě upřeně zírají. Ukazuju jim vztyčenej prostředník, digitus impudicus, ale za mnou se nese votázka toho pičůse vrchního, že kdo zatáhne útratu. No kdo, vole? Já... Jak říkám, mám dnes nahovno náladu...