netřeba

Napsala jsem ti už tolik drobných textů, veršů, tolikrát jsem si přehrávala rozhovory mezi námi, rozhovory, které se nikdy nestanou.

 

I proto jsem se rozhodla napsat tahle slova. Slova, která ti věnuju. I když asi nejsou jen o tobě. Jsou i o mně. O nás. O tom, o čem jsem nikdy nedokázala mluvit.

 

Vždycky mi šlo upravovat realitu. Jsem v tom mistr. Dotáhla jsem to k dokonalosti. Aniž bych pořádně věděla proč. Vysnila jsem si takový život, jaký jsem vždycky chtěla mít a lhala si tak dokonale, až jsem tomu sama uvěřila.

 

Teď, když tu ležím potmě, teprve tehdy mi naplno dochází v kolika věcech jsem se mýlila.

 

Chci ti tato slova věnovat i proto, že jsi vždycky byl a vždycky budeš tou nejdůležitější osobou v mém životě.

 

Protože nejde zapomenout. A asi jsem si to ani nikdy doopravdy nepřála

 

Protože jsi mě jako jediný viděl.

 

Opravdu viděl.

 

Věnuji ti tahle slova, protože jsou poslední.

 

Ztracená a neukotvená.

 

Jako my dva.