Za zdí

  Vítr zmítá zuřivě mými vlasy a do očí svítí právě vycházející slunce. Kráčím po silnici, míjím poslední domy a staré rozpadající se stavení. Najednou jsem na cestě mezi loukami.

  Projdu zatáčkou, před sebou už vidím starou zeď postavenou z hrubých neopracovaných kamenů. Není ale vidět celá, zespoda jí zakrývá vysoká rozvlněná tráva a svrchu zase bujné koruny kvetoucích kaštanů a břečťan.

  Několikrát klopýtnu. To tou nedočkavostí. Přes rameno mám babiččinu koženou kabelu, v ruce sešit a kostkovanou deku, co jsem našla na půdě. Já věděla, že se jednou bude hodit.

  Větřík mi obtáčí šaty kolem kolenou, neustále je musím přidržovat, aby se zde nenašly nějaké nenechavé oči. Pak mě však napadá, že tady a v tuto brzkou hodinu asi nikdo stejně nebude a tak nad vlající sukní nakonec mávnu rukou.

  Už jen několik kroků. Popoběhnu. Na bránu ani nemá cenu pohlížet, vím jistě, že je zamčená. Rovnou mířím k zadní zdi.

  Brašna i s dekou a sešitem letí na zeď. Jedna noha sem, druhá na vedlejší kámen. Jedna ruka támhle, druhá kousek dál. Chytám se kamenných desek navrchu, nohama mávám ve vzduchu, tápajíc po dalších záchytných bodech. Konečně se vytahuji nahoru.

  První část, tu těžší, mám za sebou. Teď už jen seskok do dvouapůlmetrové hloubky pode mnou. Chvíli přemýšlím, pak dolů házím deku, na ní babiččinu kabelu se sešitem. Hned za nimi já.  

  Dopadám do měkkého. Nádhera. Veškerá zem tady za zdí je porostlá břečťanem a mezi ním prorůstá neuvěřitelné množství pomněnek. Chvíli se brouzdám tím zázrakem, nohy až po kolena od ranní rosy.

  Vybírám si místečko za nejstaršími náhrobky. Rozprostírám deku a opřena o jeden z náhrobků, vytahujíc z brašny knížku, zakláním hlavu a zdvihám zraky k nebi. Přes prvotní oslnění od slunečních paprsků, co se prodraly skrz šumící listí, mě jímá úžas nad tou neuvěřitelnou paletou zeleně, nad těmi vzrostlými stromy, jež až do korun objímá břečťanový porost.

  Kochám se tou nádherou, myslím na to, jaké mají ty duše kolem mě štěstí, že odpočívají zrovna tady.

  Chvíli přemítám se zavřenýma očima. Pak je zděšeně otvírám. Něco mě šimrá na kotníku. Naštěstí je to jen beruška. Chvilinku ji pozoruji, poté jí nechávám soukromí a beru konečně do rukou knížku. Chuť jablečných jadýrek… už jsem ji četla minulé léto, musela jsem se k ní ale vrátit.

  Napadá mě, že bych si mohla načrtnout pár zdejších tajemných zákoutí. A tak beru tužku a už mi ruka i oči létají po papíře. Spokojeně odkládám črty do trávy. Trochu pohodlněji se uvelebuji.

  Mám husí kůži, probouzím se, schoulená na dece v mé oblíbené poloze plodu. Před očima pomněnky a kamenné náhrobky. Rozvzpomínám se, protahujíc si ztuhlé ruce i nohy. Slunce je už skloněno k obzoru. Musela jsem spát neuvěřitelně dlouho, snad celý den, což mi připomíná i můj nespokojeně brumlající žaludek.

  Sbírám tedy deku a kreslící výbavu, knihu zavírám do kabely, očima naposledy prozkoumám okolí. Pod náhrobní kámen, u kterého se mi tak hezky spalo, pokládám čistý kulaťoučký křemínek.

  Ještě poslední pohled, kabela i s dekou hop přes zeď a já se skokem vracím zpět do uspěchané reality.