Výlet III.

Popocházela jsem po pokoji a netrpělivě vyhlížela Tomáše. Čas se posunul na letní, takže i když bylo po osmnácté, zbytky podvečerního světla dosud rozptýleně dopadaly na plovoucí podlahu.
Plna napětí jsem začala přerovnávat boty v botníku. Staré kecky, polobotky z výprodeje, brusle, žabky, balerínky s malou dírou na patě-všechno jsem jako generál postavila do dvojstupů.Unavené kopretiny ve váze upoutaly náhle můj pohled a já je za chvíli pohřbila v odpadkovém koši.
Proč jen tu ještě není, vzdychla jsem. Bylo už patnáct minut po domluveném čase setkání a mě nepřišla ani smska.
Se sevřeným žaludkem jsem nasypala do špinavé vázy sůl a pustila horkou vodu. Sledovala jsem, jak se sůl pomalu rozpouští a vytváří jemné bublinky. Jedna bublina se také tvořila nad mou hlavou. Byla naplněna směsí napětí a nervozity.
To je divné. To není jeho styl, přemýšlela jsem usilovně. Co dělat?
Když uplynula diplomatická půlhodinka, kterou jsem prožila tak, že jsem umývala kliky od dveří, rozhodla jsem se, že mu zavolám.
Našla jsem číslo v seznamu v mobilu. Zpocenou rukou jsem držela přístroj, na jehož displeji se objevil Tomášův sebevědomý úsměv a ležérně rozježené vlasy. Hebounké vlasy, zasnila jsem se.
Zmáčkla jsem volání. Tón vyzváněl dlouho, ale Tom hovor nepřijímal. To je víc než divné. Zavěsila jsem a bezradně začala bloudit očima po pokoji. Můj pohled se zastavil na béžové lampičce u gauče, která těsně sousedila se starou žíznivou araukárií od maminky. Zatímco jsem vzrostlou pokojovou rostlinu zalévala, plazilo se mi v hlavě:“Musím se na to vykašlat. Jistě má nějaký důvod, proč nepřijel. Určitě je všechno v pořádku.“
Koukla jsem na facebook. Nic nového. Jen mi blikala zpráva od kamaráda Petra, tak jsem s ním prohodila pár vět. Byl zrovna v práci, kde se občas kouše nudou. Posteskl si, že musí trčet v hotelu když je venku tak krásně slunečno.
Tak mě napadlo, že na vzduch půjdu já. Kamarádka bydlí nedaleko a tak bychom mohly jít s její fenkou do parku.
Tahle myšlenka se mi zalíbila. Nálada mi okamžitě vyskočila o mnoho stupínků nahoru. A po stupíncích nahoru jsem vyšplhala i ve fyzickém světě, to když jsem stoupala ke skříňce u stropu pro můj oblíbený fialový klobouk. Už pěknou dobu jsem jej neměla na hlavě. (A nepočítám mejdan u Veroniky, kde byl jen kloboukem na losování tomboly.)
Odkopla jsem své chundelaté papučky kamsi k botníku a s dobrou náladou šla do ložnice. Ze dvířek šatníku se na mě smálo velké červené srdíčko, které mi namaloval synovec. Vzpomněla jsem si na šikovného klučinu a nálada byla ještě výš. Vedle srdce byla přilepena momentka z maturitního plesu (jedna z mála fotek kde se tvářím normálně.)
Z venku se ozvalo silné bimbání zvonu. To mi připomnělo, že jsem nezavřela dveře od terasy. Už oblečená ale bosky capkající jsem dveře zavřela, nasadila si klobouk, vklouzla do bot a vyrazila ven.
Myšlenka na Tomáše mi občas naskočila do hlavy, ale snažila jsem se být rozumná a věnovat se něčemu konstruktivnímu. Kamarádčin domovní zvonek jsem tiskla, ale bez odezvy. To mě trochu zamrzelo, ale i přesto jsem zamířila do parku.
Na kraji oázy uprostřed města zrovna kvetly magnólie. Jejich krásu jsem dokázala sledovat několik minut. Po cestě jsem si ve večerce koupila koblihu. Tu jsem nyní vyndala z kabelky a na lavičce ji labužnicky jedla. Mňam. Miluju ten vanilkový cukr, jímž je posypána. Sledovala jsem mravence, jak se pode mnou sbíhají a odnáší si drobky do trávy.
Procházela jsem se až k jezírku, kde mě oslovili nějací dva studenti a poprosili o laskavost. S radostí jsem pořídila jejich společnou fotografii.
Bylo asi osm večer, byla jsem už na cestě domů, když jsem zaslechla známou melodii.
Můj mobil.
Tomáš!
Dychtivě jsem rozklapla véčko a s bušícím srdcem řekla:“Ahoj!“
„Ahoj,“ ozvalo se na druhém konci, „mám od Tebe nepřijatý hovor.“
Zhluboka jsem se nadechla a v klidu pronesla:“Ano, volala jsem ti.“
Tomáš netrpělivě odpověděl:“Stalo se něco? Platí pořád ten zítřek večer?“