Stýskalo se vám?

Po dni stráveném u řeky mi ještě v uších doznívá ševelení splavu, v mysli probíhá nutkavá projekce pohledů do čisté řeky, drobných plovoucích rybek okolo mých kotníků. Také jsem měl to štěstí , vidět říčního raka.

Slunce zastřela rozsáhlá mračna, je čas krátce po sedmnácté hodině, dochází mi, že možná nastala příhodná doba pro to, abych vyhledal příjemné pohostinství v některém obecním zařízení.

Pár stovek metrů proti proudu se nacházel v jedné části šedé budovy potažené břízolitem Obecní úřad. Ve druhé části má po desetiletí útočiště kulturní dům s kinosálem i nálevnou.

Odhadoval bych poslední stavební úpravy na dobu konce osmdesátých let 20. století.

Plot, který před budovou vymezoval prostor pro lavičky, pár stromů a malé dětské hřiště, již na sobě nesl mnoho vrstev nátěrů. Poslední je zelený.
Ano, šlo o zahradní restauraci soudě dle dvou mladých hostů sedících na horkém letním slunci.

Jednalo se o nepříliš zdatné in line bruslaře – chlapce a dívku ve věku okolo 14 let, které jsem měl možnost před pár minutami zahlédnout při pokusech, jež měli být jízdou.

Zřejmě šlo o jejich nevinné setkání dvou teen age.

Během vkládání kola do stojanu umístěného v nedaleko lavic zahradní restaurace, prošel za mými zády muž s brýlemi ve věku okolo čtyřicítky, přičemž velmi rychle zmizel v útrobách vlhkého zdiva nálevny.

Instinktivně jsem šel za obrýleným mužem tmavou chodbou. Nejprve vystoupal tři schody, prudce zamířil doleva, pak následovalo ještě deset kroků. Levá stěna chodby byla osázená asi trojicí dveří, teprve poslední nesly letitý nápis „VÝČEP“.

V závěsu muže s brýlemi nebylo možné nevyslechnout jeho objednávku:

„Vzal bych si půllitr kofoly“

A hbitě si otíral perly potu z čela i tváře.

Výčepní se obrátil ke mně:

„A vy si dáte?"

„Přeji dobré odpoledne, dal bych si prosím dvanáctistupňový Gambrinus!“

Jakmile požádal o úhradu za pivo, mohl jsem v jeho očích číst překvapivý výraz, když obdržel pět káčé jako diškreci.

Chmelový mok i kofola z nerezových kohoutů, tyto opouštěly v podobě pěny. Proto ve sklenicích přibývaly velmi pomalu.

Abych si ukrátil dobu, než půjdu ven s požadovaným nápojem, zkoumavě jsem prohlížel vybavení restaurantu. Zde tedy čas zůstal stát v roce 1979. Snad jen tehdy asi přítomní tři štamgasti byli tehdy statnými pětatřicátníky, zatímco dnes jsou již v zasloužené penzi.

Devět stolů z deseti zelo prázdnotou, za pondělního odpoledne ve střediskové obci. U jediného stolu trojice starousedlíků dumlala desítky minut své pivo…
Připomínalo to scénu z divokého západu. Odlehlý šenk, nedaleko čisté řeky, znuděný výčepní okolo padesátky.

Přede mnou muž s brýlemi, čekající na kofolu.

A já?

Toužil jsem po inspiraci v podobě tělnaté ženy, které má tolik v oblibě Saudek jako objekt k focení a nejen to.

Vzduch křižovaly desítky much a téměř měřitelná byla též nuda.

Stáli jsme s mužem čekající na kofolu přibližně jeden metr od sebe.

Pivo i kofola stoupaly zvolna k rysce sklenic.

Najednou vrzly staré lítačky vlevo od výčepu.

Nepřikládal jsem tomu význam – což bylo mou velkou chybou.

Nejprve v lokále ustalo bzučení bodrých starců nad pivem.
Jeden z mužů zvolal přes stoly lokálu:

„Ale tebe sem tady holka dlouho neviděl, kde se touláš?“

„Já bydlím už rok ve městě!“

„Bylo Vám po mně smutno?"

Odpověděla nádherně opálená, usměvavá, přibližně dvacetiletá blond dívka.

Měla šaty bez ramínek, pod prsy širokou gumu, ale i tak, musela mít obrovská prsa, neboť jejich spodní okraj byl tak nízko. Velikost jejích prsů byla...
Lapal jsem po dechu, jako všichni ostatní muži v lokále.

Obrovské rozložité polokoule, velikosti velkých pevných grepů…

Já a muž přede mnou jsem poodstoupili od pultu, abychom jí umožnili objednávku, ale hlavně ve snaze si ji prohlédnou z profilu.

Byla úžasná, fascinující!

Když ji výčepní oslovil, olízla si svůdně horní ret a jiskřivě pravila:

"Cigarety!"

Značku si nepamatuji, jen muž za pultem řekl:

„Devadesát pět“

Zdánlivě nedbale držela mezi konečky ukazováčku a prostředníčku stokorunu.

Po chvíli ji jakoby mimoděk upustila na mokrý pult.

Jakmile dopadla bankovka na nerezový pult smyslně vyslovila:

„To je dobré!“

Se širokým úsměvem opouštěla parket nálevny a u lítaček zavlnila ještě boky….


Musím otevřeně přiznat, taky se mi stýská!

Přitom ještě doznívá vrzání lítacích dveří, které před pár okamžiky opustila...