Labuťátko

Přijde a nebo ne? Přečetl si vůbec její vzkaz?

Hlavou jí běhaly myšlenky jako divocí koně. Co mu řekne, jak mu to řekne.

Uviděla v dálce malé labuťátko. Houpalo se na vodě blíž a blíž k ní. Rodiče byli opodál a starali se o jeho sourozence. Tohle jedno malé šedivé klubíčko se zobáčkem se vydalo na cestu k lávce. Asi doufalo, že něco dostane. Ona u sebe, ale zrovna nic neměla. Sklonila se k němu. Připlulo blíž, ale dost daleko na to, aby se ho nemohla dotknout. Chtěla se natáhnout ještě kousek, aby na chvíli ucítila alespoň na špičce svého prstu jeho chundelatost.

Najednou jí někdo chytl za rameno.

"Co to děláš?" stál tam. S úsměvem na tváři. Jakoby tu o nic nešlo.

"Já jsem si jen chtěla.." otočila se. Labuťátko bylo pryč. Zmizelo. Zavrtěla hlavou.

"To je jedno."

"Jak myslíš.. Proč jsi chtěla, abych přišel?"

"Jo to, no víš.. " zadívala se na špičky svých bot. V tu chvíli se ozvala rána. Prkno na kterém stála byl už staré a shnilé. Prasklo a ona padala do vody. Na poslední chvíli jí chytil do náruče. Byli k osbě blízko jako nikdy. Pevně ho objala.

"Nepouštěj mě. Už nikdy."

"Nepustím." odpověděl a přitiskl ji k sobě ještě pevněji. Přesunuli se o kousek dál na lavičku. Sedli si a společně koukali na jezero plné malých kachňátěk.

"Není to zvláštní? Kachen je tu stále hodně, ale labutě tu jsou vždycky jen dvě. Zajímalo by mě kam se vždycky ty labuťátka podějí."

"To já nevím, ale můžeme se vydat je hledat. Společně."

Najednou okolo projela rodinka labutí. Oba se zvedli a vydali se za nimy. Hledat, kam mizí labuťátka.

 

Nevím, jak vám, ale mě se nikdy pohádka o ošklivém kačátku nelíbila. Asi to bude tím, že labuťátka jsou hezká a roztomilá. Jsou tak hezky plyšová. Sice nejsou elegantní jako jejich rodiče, ale mají také své kouzlo. Labuťátkové kouzlo. Trhněte si kachničky.