Pošta počká

*

Vzal jsem z věšáku klíče a otevřel dveře bytu. "Tak nashledanou," loučil jsem se se ženou, jako bych odcházel na  dovolenou a ne jako...  "jdu na tu poštu."

"Máš ty peníze?" nevšimla si pozdravu... Jako by mi je před minutou nedávala sama do náprsní kapsy. Je to blbina, ale trošku mne to rozladilo a cítil jsem, že jsem svraštil čelo. No jo - to je to dlouhé soužití...

Automat za mnou bouchl domovními dveřmi.

"Dobrý den" ozvalo se mi skoro za zády.  Sousedova dcera, pohledná osmnáctka. "Dobrý den" ohlédl jsem se - "kampak, takhle po ránu?" Ani nevím, jestli ještě něco řekla. Pohled mi padl (chlap se nezapře, ani když je dědek) na její hrudník s nádherným pohupem. Metr, řekl jsem si, ta má přes ně metr... zrovinka, když jsem  odvracel zrak od toho božího nadělení, šlápl jsem mimo obrubník. Ještě před deseti léty bych to vyrovnal a vymanévroval. Dnes ne. Dnes  jsem přistál nosem na zámkové dlažbě chodníku. Vstával jsem jak šraňky. Dívka ke mně přiskočila a pomáhala mi na nohy: "Co se vám stalo? Máte odřený nos  a bradu..."

Zasmál jsem se: "No - koukal jsem, jaký máš parádní svetr a šlápl jsem mimo chodník. Ovšem ten svetr za to stojí, je móóóc pěkný..." "Děkuju", zapálily se jí tváře. Samozřejmě, že pochopila... Odcházela a asi tušila, že se za ní podívám. Vrtěla tím, co bylo zezadu nejnápadnější poněkud více, než bývá obvyklé.

Cítil jsem, že - stáří nestáří - začíná se ve mně probouzet chlap. Pocit, který jsem už skoro zapomněl. Ač jsem dopředu tušil ženiny udivené oči a otázky, vrátil jsem se raději domů.

Pošta počká...