Óda na dvě kola

Cesta ubíhá pod dvěma koly znamenajícími život a vy se kroutíte do zatáček ve tvaru páteře dinosaura. Rozrážíte vítr tmavým štítem helmy a pod ním se chechtáte, jako byste se chtěli vysmát světu. Protože směr, kterým se planeta otáčí, teď udáváte vy, vaše ruce na řídítkách. Jste jedno tělo jedna duše - mozek, ruce, řídítka, pedály, kola, silnice. Dokonalá souhra, která vás vede k dokonalému pocitu - teď a tady. Malá chybka, zaváhání, vychýlení v téhle symbióze dokonale pracujících entit může znamenat konec, svět by se přestal točit a už by vám nepatřil. Kamínek na silnici, zaváhání v rukou a bocích, defekt, pikosekunda špatné vzpomínky náhle vyvstanuvší ve vaší hlavě. Každá maličkost může zvrátit ten dokonalý pocit v totální krach. A proto si vychutnáváte každou vteřinu, jako by to byla ta poslední. Proto vnímáte svůj dech a každý metr vozovky, proto si nedopustíte myslet na kraviny, na hádky, špatně vyřčený slova, rozchody, výpovědi, loučení, blbý lidi a ponurý místa. Brousíte jednu zatáčku za druhou, nesoudíte, jen cítíte, jak se vám studený vítr zarývá pod koženou bundou do kůže, mrznou vám prsty, těžkne dech, ale vy nemůžete povolit a v dálce už svítá a slunce věští naději a přilévá svůj žár pod kotel vášní a vy víte, že tohle nebude váš poslední den, ale kdyby byl, tak můžete říct, že váš život stál za to. Protože tohle je život, tady a teď, na spirále z vlasu nad propastí, která může kdykoli prasknout, ale patří se na ní být a balancovat a zkoušet, kam až vás donese, jestli vás zase vymrští nahoru, nebo shodí do propasti. Když se na ní budeme bát vylézt, nikdy se to nedozvíme. Ale až na ní budeme a budeme ji objímat celou svou silou, tak si uvědomíme, že patří jen nám, a že každá vteřina je rozhodující moment.