Podzimní večer

Stmívá se. Ulicí pomalu problikávají světla luceren. Poslední podzimní listí tiše, lehounce padá k zemi. Občas se i zhoupne ve větru a pak dopadne do kaluže, které se leknou ve světle. Také chodníky se blýskají tím vlhkým potahem, kterým je pokryl podzimní déšť. Projelo auto a kaluž se rozstříkla kolem. Vedle kapek dopadl nejspíše poslední kaštan z již holého stromu. Ticho. Ticho až nepřirozené halí městečko svým pláštěm. Nikomu se nechce do toho studeného večera, který přesto láká svou podzimní syrovostí.
Na obloze se objevily v mezerách mezi mraky hvězdy. V klidu si blikají a vůbec je nezajímá, co se děje na jedné z mnoha planet. Je jim jedno, že je tu podzim. Blikají si tiše, nebo možná hlučně, ale my to neslyšíme. Měsíc se raději schoval, ale nerušil. V dálce blikají barevná světla letadla, které veze cestovatele domů. Možná také za novým dobrodružstvím. Kdo ví. Těší se na někoho, kdo je čeká, nebo jsou zvědaví na to, co objeví v novém městě? Neví.
Za okny je teplo a člověku se nechce ještě rozsvěcet. V rohu pokoje bliká svíčka a ona si užívá černou hodinku. To ticho a klid, kdy všechny problémy odlétnou. Ještě bude čas je řešit, třeba zítra. Teď si vychutnává horký, voňavý čaj a těší se na lahvinku bílého, které se chladí v ledničce. Dnes večer bude zase sama, ale nevadí jí to. Vítá ten čas, který má pro sebe, snad proto, že ví. Zítra večer už nebude sama. On se vrátí a opět jej bude všude plno. Žádný klid, pohoda, ale jen touha, žár těl, milování a pak povídání. Opět bude vše tak, jak má být.
Je šťastná, že občas jezdí pryč. I ona se tak má na co těšit a vzájemná přitažlivost nemizí. Naopak. Usmívá se a sfoukává svíčku. Je čas rozsvítit. Nastala podzimní noc. Zítra…