Planetarni pritomnost --- Tvurce fluorosferickeho studia

 Jeho tělo se vznášelo v hmotě napuštěné neznámou substancí, vědomí bylo na miliony světelných let vzdáleno od mozku vydávajícího aktivitu sublunárních basů a masových soustav frenetické hydrogeneze. Nová soustava postupujících statistických veličin se probouzela do pásmového radiantu, ze kterého vyšel jeho předek, krátce poté se vzbudil uprostřed snu, toto je nástřel jeho vyprávění:

 

 

Z naleznuté zásuvky hlasového artefaktu v neznámé galaxii:

 

 

„Ač je to pasé, povím vám o tom, abyste měli o čem vyprávět svým pravnoučatům, povím vám to protože vás znám, jako by jste vy znali mne, celá léta, celé roky, celá staletí po tom co se na Zemi stala ta údálost, rozsahem větší a důležitější než předchozí.“ Promluvil hlas na druhé straně viskonzivního rezonátoru.

 

„Ač je to pasé a jasné kontury vzpomínek se vytratili, budu vám vyprávět stín zachycený v elipse mého snu, budu vyprávět ve třetí osobě, neb si nejsem jistý, jestli v mém snu jsi ty mnou, nebo já tebou. Je možné, že jsou předpoklady obrácené a nic z toho co právě zažíváme nemusí existovat, vstupuji zde, abych popřel určitá pravidla, jen to mne činí živým.“ Znovu hlasovým spektrem odprovodil pár sinusoid na displeji jeho vědomí. Tváře za jeho výstupním kódem zvážněly.

 

„Narodil jsem se ve ztraceném prostoru, někde v mezizápisu těla a sedmým obvodem dimenzí artificielní inteligence, jež zde byla ještě před tím, než do hry vesmírné evoluce vstoupil lidský faktor, jež změnil pravidla náhodně rozvržená mezi statusem přijímaných hvězdnými jádry. Mezi pojivem všech lidských snů existuje rozřaďovač touhy, konfigurátor nejenom lidského tance představ před představami, nejenom lidskými, jež se od sebe dělí jen několika málo panelovými konfiguracemi o počtu atomů našeho těla a našich třech valenčních obalů“ Dohlesl ve stanovené frekvenci mezi jejich mozky. 

 

 

„Jak se sem to vědomí dostalo, kdo vysílá sny předurčené ke svým příjemcům a ovlivňuje jej to když posloucháme tyto artefakty?“ Ptala se v duchu doktorka ve zvukové laboratoři pro příjem mimozemských signálů. Sama otevřeně dlouho dumala nad tím, odkud se tyto artefakty dostaly k nám ve formě srozumitelné našim sluchovým aktům, v řeči jejíž povaze nacházíme významy, znaky a signály interlidské komunikace. 

 

 

Nad pustinou severního lánu planety se zvedal kosmický vítr, tvar jeho subtilní anatomie pomalu povycházel nad odvislé body rudých mikroskopických zrníček velké rudé pouště. Dosedal v dáli nad přivírajícími skalisky a facilitami vědeckých budov prostřednictvím nich zde mohli žít i lidé, tedy potomci lidí, těch přirozeně se rodících. Doktorka vychází z kruhové místnosti podél aurálních dveří jsou celokovové zámky, bloky budou obkreslené místní saturací. Dosedá na postel plnou pokrývek, svlékle se ze skafandru a aulehá na postel, krátce po tom co zavře víčka, se jí na zlomek vteřiny prokreslí hologram REM, tím spustí nahrávání. Spolu s doktorkou vplouváme kamerovým systémem jejím očím do jejího snu. Není jisté jestli se jedná o pokročilého kyborga technologie sdílené reality, nebo agentku pracující pro těla avatarů najatých pro průzkum této odloučené části vesmírné reality.

 

 

Znovu se zvedá kosmický vítr, ale nepřipomíná to místa, kde byla výzkumná budova ve stěžni lodi, kruhové laboratoře a moduly pro aurální facility. Planeta je temnější, povrch jen lehce osvěcován zeleným světlem, kroky nezanechávají otisky, dokonce za postavou nejsou ani stíny. Nedokážeme určit, jestli je to postava doktorky nebo muže.

 

 

Postava se plouží na horizontu, pokračuje po vlastní ose, je ztělesněním mnoha set postav, které po povrchu toho jejího snu nikdy nekráčely, sítě okruhů hranic postav jsou eliptické, kvadratické, vychází z nich multičetné dispozice bodů, saturovaných součastně, silokřivka se zastavuje před první objektivizovanou budouvou, jež se předtím zdála předmětem. Mety jejích kvót jsou nevysvětlitelně radioaktivní, není přístoj, který by změřil jejich látkovou hodnotu nebo surovinu, ze které byly vyrobeny. Mají polygonální tvar vzoru molekulárního měňavce, novinka na málo místech této galaxie, po singularitách a warpovém přelivu. 

 

Z dálky vypadá jako těleso zapuštěné do obrovské hloubky, čnející pneumus hobitího prince zkřížený z pozůstatky letajícího talíře třinácté generace vyhynulých Apesiánských monster. Té noci se v ní vměstnalo mnoho myšlenek, sledujeme oddálený záběr doktorčina zorného pole pod mikroskopem, k rozeznání je sbírka silikonových a křemíkových vláken třpytících se v milionech rozhraní. Celé se to odehrává se dvou světech, světě elektrovodivé plazmy na zeleném povrchu planety a plazmě z níž povstávají hmotné nápady tohoto spektra. V těch komorách neusínají a postava, která se zobrazuje pod jejími víčky nebo úplně jinde, ve filmu nebo diapozitivu jejího snu.

 

 

Nad horizontem se objeví na kratičký okamžik vesmírné historie záblesk. Neregistrovatelný pro smrtelné pozorovatele. Je možné, že v tomto turnusu rodících planetárních oken přitomnosti, se některé bytosti učí vidění ornamentů. Není tomu tak s naší postavou, která jde dále až k rozjímatelně rozpoznatelným siluletám budovy, jež se nyní zdá býti chrámem. Otvor do chrámu je potažen nokturnálními turbínámi, zdvojené matné černi a tmavě tyrkysových obrysů, částicově retušovatelných a vsazených podél osy celé struktury, nehmatatelné doposud, rozhraní se zdá být příliš křehké a krytí neviditelným pláštěm poskytuje dokonalé maskování.

 

 

Jako z trupu a pater miliony let vyhynulého tvora, nebo dosud neobjeveného ve zmražených hlubinách oceánských seismografů skulptur budoucích antropologů zvuku a páteřních explorací vzdálené budoucnosti. Viditelné spárování postavy a její silulety, vracejí se bílé, mlhavé střepinky objevující se na obrazovce kamery. Neúplné vyjádření tektonických posuvů v hladině vědomí autora, zda se jedná o scénář, nebo blíže nespecifikovatelný literární horizont.

 

 

Velmi rozpoznatelná vize znamenité tekutosti, viditelné spektrum aurálních vibrací se blíží k fragmentálnímu osudu, dlouhé hledí podél osy třetího pohledu postavy. Vidíme tvora, z části lidského, z části larválního, kříženec téchto odpadlých končin ztracené civilizace, na planetě nedohledatelné posledními reliktními radary, jen dosedající paprsky vzácných záření jej spatří pod tím zlomen.

 

 

Vyjevují se fragmenty, jako sami sebe detonují v multičetném prostoru, neprostupná kondenzovaná substance napuštěná sérem pro fluorosférické polygonální sektory vibrací, v dotecích se ozývají údery, jsou to audio relikty se zvodnatělými principy, flopujícími parametry a sekulární nostalgií na vzdálené vesmírné údery Stvořitelný, část sliznice její dělohy je v jejich odloučení stále planetární.

 

 

Ten, jež ve mne píše její fraktální sen, zkrátka nevyjeví obrysy loopů vědomí té zastřené postavy, aniž by se omdlévanými pohyby nestřežil dalších posuvů. Rozvířené vlasy prostoru konsolidují s pamětí té bytosti, snědá tvář až minotauří skeleton buněk, autonomní segmenty nervových zakončení zaplavují obrovské partitury pohybu, rozmazaný hudební protipól zamořených potlačovaných umění odněkud ze Zítřka.

 

 

Mnoho z nich by vypovědělo, kdyby přežili něco takového jako je vnik do vědomí cyborgického mutanta, deviantního hydrida, nebo hydrofilní hmoty na bázi serafického plazmatu, magmatu s přilnavých pláství nejen lidské historie. Stáze nabíhajících kontaktů na očích zaplavených senzorickými stimuly, předobrazy žní rozšířené reality. Uživatelné parametry rozhraní ubíhající v nejasné jitřmění klidové hladiny stáze těch nečasových dní. Postava se zřetelně vystupujícími konturami se střetává s přátelským přístupem neznámého tvora, očividně tvůrce nějakého tajného, někým důležitým sponzorovaného projektu, architektura i atmosféra projektovaného místa by tomu nasvědčovala. 

 

 

Postavy předem úskočně schoulené v jediné, nyní vystupují ze zádveřní reality, ční a obrysy jsou jasnější, ostřejší, poprvé dokáže spatřit pernamentní jiskřivost mezi přilnavostí toho tvora a vyskakujícími údery stropních reprobeden na neznámé bázi, ostře pokryté materiály pro výzkum zatím nedistribuovaných prototypů. Na obrazovkách typy holocirkulačních křivek, rekurzivní vzorce exemplárních juxtapozicí, krusty kosmických modelů planetární skutečnosti, hlubinně podbarvené lithiově, větvitě forforeskující enklávy v trupu té budoby, celé citronově oděné v plameně purpurové eskalacích, chycených téměř ve stejné vteřiny. Ve stejné vteřině kdy postava postoupí na úroveň tvora a dozví se jeho iniciály, lovec okamžitých enkrypcí z anémie mitochondrických ganglií projeví zálibu, pro tvůrce orbitálních refrémů ze vzdáleného poryvu závětrnostní klidové hranice planet, zaznamenavatel prostorů uvnitř jádra, ze srdce vodíkových hvězd. Tehdá ještě nevěděly o zvukovém potenciálu syntetické masy sluncí. 

 

 

Pod jedinou místností, nacházející se pod lůžkem doktorčina vědomí, plavidlo vznášející se nad chrámem, v jehož chrámových oknech se pulzujícím způsobem mění rezonance superstruktur, abdikované tělesa tvarují obřezané sonické břidlice, hudba jako ze střechy světa dalších milénií, přičemž kdo dokáže určit chod právě toho ve kterém se nacházíme: 

 

 

“Po probuzení do nového těla jsi byla schopná znovu určit povahu a lokaci toho zvuku, jež k nám přicházel odněkud z hlubin a omračoval naše senzorické perisculy, že jsme nebyli než sto, uvěřit v jedno posvátné vytržení, v tanec úplné rozkoše těchto lithnivých bodů zlomu, vzduchem vzdálené nostalgie napuštěných ambientních letů, vířivých pro status kyseleného vibratia, z nějž varhonauti prvních vítání svítání odklíčovali pramenny technofútické singularity počaté v budoucnosti“  Ta inteligence opět promlouvala, vědci se přihlnuly k reprodukčním vulkánům.

 

 

Znovu nad tím dumala, ne delé probuzena než tři vteřiny vše zapomněla, obrátila kohezivní vzoce jednání těch nahoře, měla spoustu věcí na práci v substudiu mysli, ale nesnažila se pospíchat mezi prostory vznícené bublinkami myšlenek, bylo to příliš neudržitelné pro všechny společné zážitky intervenované jazykem, jež ji měli vést vesmírnem, až do srdce prázdnoty, nevyčerpatelné a úplné vyprázdnění a nové načerpání energie pro všechna shledání. Veškeré informace o snímání stoupající touhy prostupující do snů pozemských stupní výtahovité šachty, kde všechna patra jsou přemrštěna starou dobrou knihou bunečného hackování a šněrovacích technik mimozemské kontaminace naší Dna. 

 

 

Tehdá si to on v ní uvědomil, znovu nabývající mateřskou jistotu a povahu nad obalem všech věcí. Nad planetou ustal hvězdný vítr, rekurzivní smyčka odeznívající ve zpětné vazbě. Jako obrovské nálezné prodírající se rajónem džunglí filtrovaných podvědomím 'Našla jsem ztraceného tvůrce posledního fluorosférického studia'. Nacházela v tom úplný smysl, jak ze ztraceného vysílaní opuštěného vizionáře. Vitalita extraplanetárního orbitu se zvýšila o dvě stě procent. Vracela se jí do žil naděje na naleznutí vzácných božích audio reliktů, aby bytosti přicházející v post enigmatické roli příjemců, mohli složit finální přísahu, kolektivní motiv celé přísady toho, co zve se životním kaleidoskopem v rytmu nedosažitelných planet. 

 

 

Dlouho zpátky na planetě Zemi, z výstupového žebříku schází chlapec ze střechy industriální budovy, uvědomí si dlouho vysněný střípek jeho příběhu, běží k přístrojové desce, k parametrickému rozvaděči, ve stínu sklepních monster, které sestrojil a syntetických kláves, na nichž skládá experimentální tříštivé relikty. Bude to mít možnost brzy zakomponovat celé do díla uceleného charakteru, neboť tvůrce a chránitel posledního fluorosférického studia ve vesmírné hegemonii je převtělevač, řaditel touhy recyklovatelných metamorfóz sotků lidských aktů, cyberfukový avatar zlomených mechanismů času, v tanečním juxtapozii zanechává nostalgické relikty pionýrských kvalit, exceptionálně nelineární a vyjímečná, extrémně průkopnická mysl, kdysi takové bývaly vzorem, to se ještě znal za konklávou starý post - milénický atomový kalendář. Nyní věděl v přítmí předzvěsti noci, jak znovu vstupovat do lucidní extáze v tvořivém aparátu psychozenzorických map schopností, řekl si, že bude pracovat na hranici svých schopností, kdykoliv si k tomu stvoří dostatečně slibnou příležitost. 

 

 

Viděl znovu tu metakognitivně nadanou doktorku, chromozomy těch nitek telepatického metapříběhu, dlouho zpátky odehraného na planetě Zěmi, ozvěnu vzdálených vysílání, trvalo mu vybavit si vzpomínku na něj, na nejmenovatelné postavy ze všech příběhů raných let průkopnických scifi, konjunkcí neuvěřitelně přesné práce, převtelené konjunkcí mentální map a mikromolekulárních napojení na remixové atmosférické klimaxy budoucích inspirativních sezení. V hlavě si snažil uspořádat chod té navštívené planety a tajemnou postavu enigmatického tvůrce, kterým se stával podivní měnavec, Tvůrce fluorosférického studia, ze všech světadílů vybíral bassové a glitchové artefakty a snažil se nad nimi myslet v přesně určených kategoriích a vytvářet syntézu, jež nezněla jako z tohoto světa a opravdu nebyla. 

 

 

Pohledy zpátky tam nahoře, jsou plné hvězd, plné pozorovatelných organismů měnící stanovené podmínky pro život a jeho tělesnou strukturu, 

strukturu vědomí převtělovače, společnosti ovlivněné šokem z budoucnosti a vystupující kondenzovanou masou syntetických sluncí, jsou jich tisíce, zaplavují nás nepředstavitelnou energií, miliony a miliony generací snění, úsilí a vložených nadějí do gigantických gargantulích projektů.

 

 

Poslední artefakt neznámého štítu planetární přítomnosti, skulptura vize.

 

 

Jeho tělo se již nevznášelo v prostoru podobnému tomu našemu, bylo zcela nerozeznatelné od bílého neredukovatelného šumu, jakoby na prsou samotných vah vypouklého hřiště nebes, křižovaného vybuzeným tělesem z masa a kostí, pod celou tou procedurou se skrývala obrovská radost z tvoření, když se člověk vymaní fyzickému kvocientu, je odproštěný od kaligrafie tělesnosti, jež nezapomenovatelně dává sbohem své existenci, vydá se po stopách existenta vyhynulého dialektu předpřítomným a stopuje své neosvědčené, neprostoupené hranice nazírající na půdní bádání Příběhu, všem společným planetárním aktům náhorní planiny Stvoření.