Hrobka

Stál jsem u vchodu do chladné temné chodby, jež končila kdesi v nedohledné černotě. S každým nádechem mě polévalo neskutečné horko, s nímž zápasil chlad, který na mě doléhal při každém vydechnutí. Učinil jsem první krok do neznáma a pomalu se vydal do nitra tisícileté hrobky. Každý krok kupředu bolel a nohy mi připadaly stále těžší a těžší. Všude okolo nebylo nic než hrobové ticho a studené kamenné kvádry, které jako by se okolo mě stahovaly. Navzdory tíživému tichu ke mně doléhaly z hloubi mrazivých tvrdých stěn hlasy, jež ke mně promlouvaly prastarým jazykem, jemuž mé ucho nebylo schopno porozumět, avšak někde uvnitř jsem chápal význam každého jednoho slova. Mír je lež! Čím temnější se chodba zdála, tím více jsem si všímal symbolů a nápisů na jejích stěnách. Vášeň! Některé nápisy téměř neznatelně zářily mihotavým světlem. Síla! Jak temnota nekonečné chodby černala, stále blíž a blíž ke mně se natahovaly slabé blesky, jež vyzařovaly rytiny v kamenech. Moc! Prošel jsem mezi dvěma mohutnými, časem oprýskanými, ale stále silnými a hrdými podobiznami dávných pánů. Vítězství!

Došel jsem na konec chodby a do nedozírné výše se přede mnou tyčila slabě zářící brána, z níž vycházela nepopsatelná energie. Na zámku brány byl Kittâtem vyryt nápis NEJSI HODEN!

Tak mě odměnil Korriban...