Velká anarchie, IV.: Rozřazení

„Dost se to obrátilo, co?“ říká Martin, když stojíme před vyhořelým a rozstříleným dačickým zámkem.

Ve městě už zůstal málokdo, a těch pár, co tam zůstalo, nyní naháníme, protože potřebujeme každého na nucené práce. Ti šťastnější do garáží a podzemí ke šlapání do kol, ti méně šťastní do dolů a na těžbu dřeva. Bez té práce všichni umrzneme a to je teprve červenec. Za pár měsíců nejspíše bude po nás, říkám si, když sleduji šedočerné nebe, ze kterého už několik měsíců neprosvítil téměř žádný sluneční paprsek. A asi ještě dlouho neprosvitne. „Před třemi lety si s námi vytírala Dačice zadek v Jemnicích a teď po nich skoro nic nezůstalo.“

„Jsou schovaní v Jindřichově Hradci. Až se to přežene, tak zase vylezou a budou otravovat.“

„Myslíš, že se to přežene.“

„Ptáš se, zda si to myslím, nebo zda doufám? Doufám, ale nemyslím si to. Tohle už se nepřežene.“

„Aspoň už nepřiplouvají migranti z Ameriky. Víc by se nás tu neuživilo.“

„Neuživí. V zimě končíme. Poslední zhasne. Doslova. Je červenec a máme dva stupně nad nulou. Kolik myslíš, že bude v prosinci?“ Martin mlčí a opět začne projíždět seznam zajatců, které odvádíme z města do otroctví. Několik desítek lidí. Muži, ženy i děti, ale každý bude pro přežití životně důležitý.

Pozdě odpoledne už na prostranství před zámkem stojí asi stovka lidí, které se podařilo v troskách města pochytat. Ze všech stran jsou obklíčení samopalníky, kterým velím a celou situaci pečlivě sleduji, zatímco se ta stovka zoufalců rozřazuje do řad vedle sebe. Na konci každé řady je stůl s našim tříditelem, který pak jediným rozhodnutím ovlivní další zbytek jejich života. Jsme pány jejich životů, až mi z toho mrazí.

„Veliteli, Jevišovice,“ oznamuje mi radista a beru si od něho vysílačku.

„Stránský. Slyším.“

„Holomek. Podejte hlášení.“

„Oblast zajištěna. Už jsem poslal první náklaďáky se zásobami, které se tu podařilo sklidit. Nábytek, zbytky potravin, palivové dříví a podobně. Nyní rozdělujeme zajatce. Nikdo z nich není v tak špatném stavu, že by potřeboval pomoc. Jsou podvyživení, ale pár dní stravy a odpočinku a budeme je moci nasadit. Asi sto osob. Polovina muži, pětatřicet žen a zbytek děti, většina v pubertě. Jeden kojenec.“

„Fajn. Dobrá práce. Ale volám ještě kvůli něčemu jinému. Jde o Vaši žádost o převelení do vyslaneckého sboru. Byla schválena. Gratuluji,“ spadl mi obrovský kámen ze srdce, ale je to jen polovina vítězství. Otázka je ještě, kam budu odeslán. Může to být mnoho skvělých míst, i mnoho špatných míst. Mezi ta lepší patří pochopitelně Praha, ale pokud jde o horší… severu a pohraničí se chci vyhýbat obrovským obloukem. „Jihoměstská republika,“ uleví se mi a usměji se, ještě víc. Lepší místo nemohlo být. Neutrální zóna, přes kterou putuje zboží do Prahy a z Prahy, dobře opevněná, dobře vedená a dobře ozbrojená. Tedy aspoň podle toho, co se říká, a co slyším od lidí, kteří přijíždí z Prahy. „Dostaneš další instrukce a budeš pomáhat s ostrahou našich vyslanců při vyjednáváních a kontaktech s vůdci Jižního Města. Až se vrátíš do Jevišovic, budeš o všem informován. Konec.“

„Rozumím a končím,“ vypínám vysílačku, kterou vracím radistovi, a ten zase odchází pryč.

Ještě celou další hodinu čekám. Sedím na okraji jedné polámané lavičky, ve které jsou vidět stopy po kulkách, a s cigárem v hubě dál sleduji rozřazování, abych si počkal na závěrečnou zprávu.

„To je jak fallout,“ slyším Martina, když si sedne vedle mě.

„Taky si to hrál?“ Martin přikývne. „To možná bude tím, že tu proběhla apokalypsa. Všechno se to tak šíleně nahromadilo. Krize, pandemie, válka, výbuch supervulkánu. Jedno horší, než druhý,“ povzdychnu si a rozřazování skončí.

„Hotovo, komandante. Třicet do dolů, dvacet na těžbu dříví, stejný počet na kola, patnáct na pomocné práce, a zbytek, kromě toho kojence, na sklízení cenností a zásob z vylidněných obcí,“ oznamuje důstojník.

„Fajn,“ je má jediná reakce a podškrábnu protokol o rozřazení. „Vezměte ty sklízeče, a ať se připojí ke sklízení Dačic. S ostatními se vracíme do Jevišovic.“