Mozaika 3, X.-Velká anarchie V.: část první, Únos.

„… spotřebě vydrží pět tisíc hodin, takže si to hlídejte,“ slyším ženský hlas, ale nic nevidím.

Konečně se probouzím a cítím nepříjemnou bolest na zátylku. Zpočátku nevím proč, ale pak si vzpomenu. Vzpomínky se mi vrací. Cesta z Jižáku na setkání v Nuslích a uprostřed cesty rána, která mě odrovnala. Poslední na co si vzpomínám, jsou trosky mostu. Sledoval jsem vojáky, jak tam hlídkují a najednou prudká bolest, všechno zčernalo a já byl mimo.

Kroky. Vzdalují se. Otočím se tím směrem, ale nedokáži určit, kam míří, protože mám přes oči šátek. Trhám sebou a moji věznitelé si toho všimnou. Sundají šátek z očí a k mé úlevě je celkem tma. Bál jsem se, že bude okolo oslepující světlo. Je tam jen lampa u rozlámané postele vedle špinavé stěny. Všude zničený nábytek, po koberci lezou šváby, je tam cítit zápach moči a výkalů. Asi centrum Prahy. To se potvrdí, když oknem uvidím Náplavku, která je osvětlena pár ohništi, a kde ti méně šťastní umrzají. Tady je celkem teplo.

Mžourám, rozhlížím se na lidi, kteří mě obklopují. Naproti mně stojí snědá žena v kancelářském oblečku s rukami složenými na prsou a okolo ní pár vojáků v černých uniformách a se zbraněmi, které jsem nikdy neviděl. Dívám se i na ně, ale ti mě ignorují a zařizují svoje věci.

Jeden voják začne mluvit, ale nerozumím mu. Žena mluvila česky, ale voják mluví… latinsky? Řecky? I ta žena promluví tou směskou, ale po posledních slovech ucítím pohyb. Až nyní si všimnu, že ležím. Jsem na nosítkách a ty se zvedají. Sami od sebe. Levitují. Vůbec to nechápu. Pokouším se promluvit, ale mám zalepená ústa.

Žena ke mně přistoupí a zadívá se mi do očí. Na tváři má soucitný výraz, ale je za ním něco temného. Opatrně mě poplácá po rameni a pokyne na vojáky. Nosítko se dál vznáší a já vůbec netuším, co se děje. Akorát vidím, jak vstupujeme do ložnice a v té je něco, co jsem nikdy v životě neviděl. Ovál se světélkujícími okraji, který vypadá jako průchod do jiné místnosti. Do místnosti plné bílých plášťů a počítačů. Mnozí z nich hledí k nám. Vojáci strčí do mého nosítka směrem k průchodu a já se přesunu ze zničeného bytu u Náplavky do osvětlené laboratoře.

Snažím se otáčet, vzpouzím se, snažím se osvobodit, ale je to marné. Sotva otočím hlavu, natož abych odtamtud mohl zmizet, utéct a vrátit se. Nejde to. A vidím, jak ta žena a její vojáci taky prostupují průchodem. Opět se rozhlížím, hledím na ty vědce, na monitory počítačů, vidím tam hologramy a vidím taky, že mě mnozí přítomní sledují a prohlížejí si mě, zatímco se spolu baví v té směsce jazyků.

„Agie,“ řekne ta žena k přicházejícímu vědci a muž se ukloní, než okolo ní projde a postaví se ke mně. Nahne se a něco mi přiloží ke spánku. Chci zařvat bolestí a do očí mi vhrknou slzy. Představte si, že někdo vezme hřebík a zatluče Vám ho do hlavy. To jsem cítil. „Proveďte úplné vyšetření subjektu. Nechci jim poslat defektního jedince,“ já jí rozumím. Rozumím těm slovům. „Provedl si přenos?“

„Parciální. Jazyk a základní informace, aby se dorozuměl. Další informace budu dávkovat postupně, v průběhu šesti týdnů po menších segmentech. V Z45 mu nasadí antipsychotika, antiepileptika a opiáty ke stabilizaci mozku při kombinaci s neuro-kybernetickým zpracováním.“

„Jak vysoké je riziko mentálního poškození?“

„Pro tyto případy použijeme nanity k posílení mozkových struktur, neuroimplantáty a taky postupné vymazání paměti, aby mozek zvládl ten nápor. Do dvou měsíců bude paměť nahrazena šablonou.“

„Dvou měsíců? Máš těch šest týdnů.“

„Je mi líto, princezno, ale dva měsíce jsou absolutní minimum. Doporučuji dokonce tři měsíce.“

„Fajn, nějak jim to vysvětlím.“

„Ano, vysvětlete jim, že se tu přetrhneme, tak ať nedávají ultimáta a projeví trochu kolegiality.“

Žena nadzdvihne obočí. „Mám JIM říci TOHLE?“ zeptá se a vidím, že celá laboratoř ztichla, nikdo neřekl ani popel a muž jen mlčky zakroutí hlavou. „Souhlasím s tebou. Promluvím s nimi, ale řeknu to… diplomatičtěji. Nicméně, chci pravidelné aktualizace o subjektu. Tím je snad uchlácholíme.“

„Budete je dostávat. Co jeho žena a děti? Postaráme se o ně?“

„Samozřejmě, už jsou na cestě,“ odpovídá a já nevím, zda se mi má ulevit, nebo ne, ale další věta mi vyrazí dech. „Prodala nám ho, tak se postaráme. Jeho kolegům jsem dala energobaterie, jí dáme nový život. Věrnost se přeceňuje," povzdychne si žena a já nemohu věřit tomu, co slyším. V podstatě každá další věta, každé další slovo, které vyřknou, je šílenější a šílenější. Veronika jim pomohla?! Proč? Hloupá otázka… asi jí byl nabídnut lepší život, který jsem jí nemohl dát. Ani jí, ani našim dětem, ne v tom zničeném světě.