Mozaika 3, X.-Velká anarchie V.: část třetí, Svědomí

Stojí v rozlehlém bytě, jednom z nejkomfortnějších, které kdy viděla, a který by si mohl dovolit málokdo. Mnoho pokojů, vířivka, barový pult, prosklený balkón a pohodlné postele, pokoj pro děti vybavený všemožnými hračkami, to nejlepší, co šlo, ale ani to nejlepší nestačilo, aby to zahladilo strašlivou vinu a šok, které cítila. Tohle napadá Elenu, když stojí v tom bytě a sleduje Michalovu manželku a sleduje spoušť, která tam je. Rozbité skleničky, vymlácená televize, vysypaná skla, převrácený nábytek. Pomalu to vypadá, že je tam celý koberec střepů a v těch střepech se válí Michalova manželka Adéla. Krvácí z rozříznuté kůže, snaží se cloumat, křičet, je úplně nepříčetná, po tváři jí teče pot i slzy a Elena to znepokojeně sleduje, když se medici snaží dát ženě sedativa. Je to dost obtížné. Ohání se nohama i rukama jako šílené zvíře.

„Strašně jsem podcenila dopady přechodů,“ povzdychne si Elena. „Co mě to napadlo! Elitní vojáci prochází stovkami hodin příprav a stejně se každý desátý složí. Měla jsem to tušit,“ křik Adély ustává, když se zdravotníkům podaří napíchnout žílu a dostat do ní sedativa. „Co se tu stalo?“

„Soused slyšel křik a rámus. Zavolal ostrahu, ta policii a policie nás, když jí našla v archívu,“ odpovídá Agios, který dorazil, aby situaci řešil.

Poraněnou, krvácející a úplně utlumenou, zvedají zdravotníci Adélu z podlahy a nakládají na nosítka. Jeden ze zdravotníků přijde k princezně a Agiovi. „Bylo provedeno základní skenování mozku. Známky poškození těžkým alkoholismem a mozková aktivita odpovídající bipolární poruše, těžké depresi a akutnímu stresovému syndromu. Bude nutné důkladné psychologické vyšetření. Celou dobu tu křičela, že neměla přežít, že tohle je jen sen, iluze. Nevíme, co to znamená. Podáme Vám později zprávu,“ a s těmito slovy odváží omámenou Adélu pryč. Ta už ani neuvidí své děti. Její děti, batolata, která vůbec netuší, co se děje, akorát pláčou, zatímco se je zdravotní sestra snaží utišit a uklidnit.

Princezna, v doprovodu Agia, dojde k nejbližšímu oknu, které nepodlehlo Adélině záchvatu a hledí z něho na ty desítky a stovky mrakodrapů tyčících se jako železobetonová alej podél Vltavy, mezi kterými prolétávají aeromobily. Alej stíní paprsky zapadajícího slunce osvětlujícího celou metropoli. I tohle je mrakodrap, ve kterém by si leckdo přál žít, mnoho lidí tu žije v bohatství, mnoho v chudobě, ale nikdo už nestrádá takovým šílenstvím, jakým strádala Adéla. Dostala jedinečnou příležitost žít v novém světě, ale ten starý jí pohltil do svých jedovatých spárů natolik, že už to nemohla zvládnout.

„Vina z přežití,“ řekne princezna a Agios přikývne. „Odmítla terapii, nabídla jsem jí, že potlačíme vzpomínky. Nechtěla. A teď si tohle opakuji, abych potlačila své svědomí. Dopadlo to příšerně.“

„Myslím si, princezno, že to dopadlo dobře.“

Žena sebou trhne. „Opravdu si to myslíš? To to vyhodnocuješ jen na základě toho, že se podařilo získat Stránského? Všechny ostatní dopady ignoruješ? Stránský přišel o osobnost, ona o rozum a ty děti o rodiče,“ zasyčí Elena důrazným, ale tlumeným hlasem, aby nebyla slyšet ostatními.

„Vyhodnocuji to na základě toho, že se podařilo dvě malé děti dostat z té nejpodělanější a nejšílenější alternativní reality, jakou bych si dokázal představit. Podařilo se je dostat z místa, které bylo peklem do místa, kde mohou mít skvělý život, místa, kde je šance hraničící s jistotou, že je někdo za pár dní nezabije, nezmrzačí, nebo nezemřou hlady. Takže, myslím, že to dopadlo dobře,“ zopakuje Agios.

„Když to podáš takhle,“ připustí princezna a uleví se jí. „Ale co s dětmi?“ zeptá se a už hovoří nahlas.

„Oslovím dětské psychology a pediatry k vyšetření, kontaktuji ochranu dětí a mládeže. Budeme se muset rozhodnout, zda půjdou dohromady, nebo zda je rozdělíme, ale to se teprve uvidí.“

Dětský pláč pozvolna ustává, protože hrůza z křiku a běsnění Adély už je pryč. Elena a Agios dojdou k sourozencům, kteří se tam batolí a konečně přestávají plakat. Elena pohladí děti po hlavičkách.

„Omlouvám se, ale nemohla jsem…“ spustí nervózně zdravotnice. „Sestřenice je neplodná a chystá se s manželem požádat u ochrany dětí a mládeže o adopci. Mohou se jich ujmout, pokud by to šlo.“

Elena a Agios se na sebe podívají a zamyslí se.