Svět něco požírá.

Jsem Jasar, pozemšťan.
Za svítání vyjdu ven z domku.
Tak jako skoro každý den.
Ani se nemusím dívat, ale stejně se kouknu. Praporek, zapíchnutý na konci jednoho ze záhonků na zahradě, je pryč.
Vlastně ne. Není pryč, jen... jen ho příkryla tma.
Odvčera se přiblížila asi tak o stopu.
Obkličuje mě už dlouho. Mlčky. Neústupně. Ze všech stran. Den po dni je blíž a blíž. A co si vezme, nevrátí.
Můj obozor je každé ráno menší. Někdy o kousíček, někdy o kus.
Neplatí na ni ani sirky, ani kosa, ani motorovka. Nic ji nezastavilo. A asi nezastaví.
V posledních letech se s tím světem něco moc divného děje. Hrozivého. Nezastavitelného.
Někdy dojdu až k té tmě a na rozhraní zapíchnu nový praporek.
Jindy jen tak stojím na schodech a snažím si zapamatovat aspoň to, co dosud vidím.
S neotřesitelnou jistotou vím, že zanedlouho už to tam nebude.
Občas z té tmy někdo vyjde. Postavy. Vypadají jako lidé, ale neznám je.
Přátelé? Nepřátelé? Přízraky? Alieni??
Ne, nezabíjím je. Posedíme, pokecáme, a oni... prostě zase odejdou do tmy.
Pak nastane večer, zavřu dveře a další den je pomalu za mnou.
Nerozsvěcím. Proč taky. Tma venku jednou stejně vkročí dovnitř. Vím to.
Snažím se dýchat pomalu, a přemítám co se stane, až dojde až ke mně.
Jaké to bude? Kde se ocitnu?
Žádná odpověď.
Zatínám pěsti, až to bolí.
Mě nedostane. Mě ne!
Protože pořád vím, kdo jsem.
Jasar.
Pozemšťan.

(věnováno všem bojovníkům s Alzheimerem)