Stroj prostoru

Pepa se napil trochu piva. V práci by užívat alkohol sice neměl, ale u vrátných a hlídačů nebyli šéfové tak přísní. Všechno v pohodě, na parkovišti se střídala auta, někdo přijel, zaplatil, odjel, přijel, zaplatil, odjel... jen asi před pěti minutami viděl nějakou divnou siluetu, kterou si nedovedl zařadit... že by to bylo z piva? Nepil zas tak moc, ne?
Den se Pepovi vlekl. Začetl se do novin. Co byla ta divná silueta včera? Hmmm... kašle na to, nebude na to myslet. Těšil se domů, jeho žena dělala výborné šunkafleky. "Marcelko, už mi trochu chybíš..." pomyslel si. Může jí zavolat, ale šichta skončí zanedlouho.
Před zavíračkou si uvědomil, že před deseti minutami viděl nějakou divnou siluetu... ale pak se poškrabal na bradě: šálí ho snad paměť? Jednu dobu byla silueta před pěti minutami, pak by byl přísahal, že byla předevčírem, pak včera, pak před půl hodinou: ale to je blbost.
"To auto tu bylo!" slyšel náhle příkrý hlas "Stálo tu, jak tu stojím já! Hlídač má hlídat, ten váš nasává pivo! Za to bude někdo odpovědný!"
Pepa se zamračil: že by ukradli nějaké to auto? Snad nebude tak zle...

***

Aggr874 vyslal myšlenku ke Qix749:
"Tohle je objev! Stroj prostoru! uvědomuješ si, co to je? Budeme moct měnit předvzdálenost i povzdálenost!"
"Nedojde k paradoxům?" zeptala se Qix749
"To ještě nevím. Pojď na zelené řasy, asi pět týdnů od práce mají dobrou výdejnu, pochutnáš si."

A tak v civilizaci, která používá prostor jako my čas a čas jako my prostor, došlo k obohacení: kdo ví, co s tím autem udělají. A není divu, že byl Pepa zmatený, když se Aggr874 pohyboval po jeho časové ose.