Amélie

Sama minulost se vkrádá do jeho osudu, jen ve větší míře, bolestivější a krutější než kdy předtím ho nese na hřbetu a na kopytech.
Neseskakuje jako dřív plný sil s plamenem v očích nýbrž je shozen unaveným osudem, který se dává na útěk přes zelené pláně až někam za horizont kdy se dívčině v bílých šatech a zlatavým vlněným pačesem, ztrácí z očí v nichž se zaleskne soucit jakmile pohlédne na muže, který leží v bolestech před práhem jejího skromného ze dřeva stlučeného bydla.

Sloužíc jako berle doprovodí muže do svého příbytku aby ho složila do své lože. Do jeho rtů vloží džbán s vodou, dlaní mu pokyne času spánku, muž složí hlavu do duchen a s otázkou "jak se jmenujete" usíná...
"Amélie" šeptá žena spícímu muži v její lóži ...