PORTRÉT

Dnes neberu do rukou pero, dnes si to zkusím s štětcem pomyslným. A z ženy píšící se rázem stanu malířkou. A protože perem se píše a štětcem dělají tahy, pak budu pro dnešní den „na tahu“, tak jako Rubens a Rafael Santi, tak jako byl da Vinci sám. A k svému „plátnu“, zatím čistému a bez ničeho, já hledím s přáním neskromným. Chci namalovat velké dílo, chci namalovat portrét Tvůj, chci trumfnout Monu Lisu!
Tys pro mne velkou inspirací, i se zavřenýma očima já vidím Tě! Jak přede mnou stojíš, jak přede mnou se svlékáš, jak drze Ty se přitom usmíváš, jak blažený jsi ve své nahotě! A jak jsi krásný, krásně svůdný! Tys mojí předlohou a mne - mne teď už čeká první štětcem tah.
Co zachytí? Tvůj obličej… Tvé vlasy barvy slámy, tak jemné, hebké, skoro ke krku Ti spadají. A dál už ne…Tvé oči, oči zelené. Tak zelené, jako jsou málokteré, takové, co nemá ani kočka snad. Tvé oči, v nichž je pohled vyzývavý, a často něha, občas bolest, vzdor. A nadvláda a smích… No nediv se a nepochybuj, Ty, kluku, směješ se i očima! A přitom v nich máš dobro. Tolik dobra, co nemá nikdo jiný na světě. A i proto JÁ Ti patřím! Protože já Tvé dobro v očích miluji. A potřebuji k svému žití a k tomu, abych byla šťastná.
A teď? Tvá ústa přišla na řadu a já jim hodlám velkou péči věnovat. Maluju zvolna, nespěchám a štětcem poznávám je právě tak, jako dlaní, jako bych brala si je svými ústy. Kousek po kousku, Tvé sladké rty, i všechno to, co skrývají. Co skrývá se tam uvnitř, za nimi. Když mi je otevřeš, když otevřeš mi cestu, já navštívím je jazykem svým zvídavým. A odvážným a dobyvačným.
A pak zas kreslím, kreslím dál. Tvou šíji, ramena i boky, tvé mužné tělo, svaly, potažené kůží. To vše jsi Ty! Ty Adonis. Ty Paris z řeckých bájí. Tak bezchybný, tak mladý a tak svůj! Tvé tělo – to je pohled pro bohy, snad dokonalost sama! A to se mi zdá divné, protože co je dokonalé, bývá nudné, ale Ty nejsi, Ty mne vůbec nenudíš! Ty dráždíš moje smysly, Ty dráždíš moje touhy, ty dráždíš moje tělo a teď dráždíš i můj štětec! Celý se z Tebe rozčepýřil, chudáček, tak musí z kola ven.
Výměna štětců hotova…Já zůstávám a zase maluji! Maluji s odvahou a usilovně, však vím, že za to zaplatím! Svým klidem, tím, co bývá většinou až bohorovný! Svou převahou, která mne dozajista opustí! Ale já přesto znovu přistupuji k plátnu. Ať zaplatím! A ať zaplatím cokoli!
Maluji novým štětcem a maluji,co na řadě. A co mezi tvým „mezi“ skryto jest – Tvou chloubu, krásně přirozenou, tu z přirozených pro mne NEJ! Maluji štětcem, přitom dotýkám se svýma očima. Dotýkám se němě a prozatím jen zlehka, nesměle… protože nevím, jestli mohu víc. Jestli je rozumné chtít v této chvíli víc! Když troufnu si, je konec, konec malování. Protože Ty už mne pak nenecháš mému štětci, přijdu o něj! A za co? Za co výměnou?
Dostanu Tebe! Stáhneš mne k sobě a prožijem si něco, co pro mne bývá vždy tím „Něčím“ s velkým N! něco, co nikdy nechci zapomenout, něco co nesmí s Tebou prožít žádná jiná, něco, co nedá se snad vůbec popsat slovy.A co vůbec nechtěla jsem malovat! Já chtěla portrét, však tohle NĚCO je už „portrétově“ nemožné!