Vůně ccina

Když ccino voní skořicí, je podle mýho všechno OK, protože tahle vůně k němu patří. Stejně jako bohatá pěna a tak trochu nahořklá chuť, aspoň u toho mýho, protože já svý kafe nesladím. Ale kdyby tahle tekutá dobrota byla jen v příchuti cinnamon, asi bych u ní dlouho nevydržela a přestala ji pít.

Taky jsem ccino. Občas. I když v občance to napsaný nemám, jsem holka cappuccinová, aspoň pro LITER, a kdybych po tý kávě nejen chutnala, ale i voněla, brala bych to. Všema deseti. Však jen chvilkově. Protože já mám ráda změnu a snažím se bejt každou chvilku jiná, dopředu skoro neodhadnutelná, překvapující. Co překvapuje, to má schopnost dráždit a já chci bejt spouštěč dráždivýho!

A tak je to se mnou občas těžký. Skoro o hubu! Protože jak se ty mý vůně střídaj, dává to lidem kolem zabrat. Přijdou ke mně, myslej si, že mě znaj… a nebojej se zkusit mně poznat ještě o trochu víc… dali by si ccino… a já jim ho nemůžu nabídnout. Protože jím jen někdy jsem! Tím obyčejným, jen s tou pěnou.  Občas zavoním po alžíru a někdy se posunu a skočím do irish. A někdy, bacha, voním upřímností, proklatě vražednou. A nedokážu si ji odpustit a nedokážu jí ani ušetřit, nikoho, kdo se o mně snaží. Protože já se taky vpíjím do druhejch a vůni upřímnosti snesu.

Taky voním touhou. Divokou a nezkrotnou. Však je ta touha moje? Nebo jinejch? Těch co maj právě na mně chuť? Kdo ví. Ale ta vůně roztoužení ve mně je a je jednou z těch, který mám nejvíc ráda. A do který se nejraději oblékám. A aby  byla pokaždé jiná, přidávám k ní esence. Sama si je míchám, baví mě to! Včera pár kapek citlivý něhy, dnes trochu chtivý vášně a zejtra… rozhodnu já? Nebo ty?

Mám vůni rozkvetlý louky. Stříknutou ovocným sadem. Jsem květinová s přídavkem ovocnýho nektaru… borůvek, jahod čerstvě utrhlých, granátovýho jablka. Taková třeba. Nepotřebuju nic těžce omamnýho, chuť dalekýho orientu, santalovýho dřeva, cedru, ta mne neláká. Ale třeba fialky nebo šťavnatý třešně…

Však pryč od fialek. A pryč i od třešní. Protože ccinová holka teď do svejch řádků vpíše něco, co asi neměli by všichni číst! Ne ti, co se vyhejbaj sprostotě. A co nesnesou, když ručička na tachometru upřímnosti je skoro na maximálních hodnotách. Ale já i takovouhle jízdu někdy jedu a tak kdo tohle nechcete, přeskočte odstavec. Zavřete oči a hejbněte šipkou o pár vět dál, nečtěte o tom, že sladký, dráždivě omamný ccino by se někdy, NĚKDY vůbec nestydělo vonět jako ta nejsprostší děvka!

Tobě. Klukovi, u kterýho by stála tak blízko, že blíž už to snad nejde. Ke kterýmu by se tiskla a šeptala mu, jak moc po něm zrovna touží. Jak ho chce, šeptala by mu nahlas všechno, co i jemu samotnýmu zrovna běží hlavou. A čeho má plnej pohled! Nebála by se mu říct, že se chce právě mazlit, milovat, divoce, něžně, jakkoli a nebála by se mu to říct snad i proto, že má tu kurva vůni právě na sobě, že si ji stříkla – do vlasů, na šíji, všude. A že ta vůně, ano, ta, teď může za to, že z jinak hodný holky, obyč ccina, je…

A víte co - doplňte si radši sami, já v poslední době nějak ty konce nezvládám… Co zvládnu – je postavit si na kafe!!!