Můj pohled na smrt

Saténové nebe posypané cukrem v pěnivé podobě, zářilo mnoha barvami. Ptačí vzlet se stěží dal postřehnout přes úlomek skla z okenice domu, jenž stál na úpatí sněhu. Mladík, procházející se pomněnkami vzpomínek a chichotavými obláčky prachu se zastavil a ohlédl se k úpatí. Sníh se jako závoj snášel k zemi a cukrovatěl. Špagátky větru prolétly kolem jeho tváře a zachytily se o větve stromu.
„ Kam ses poděla? Kde jsi nechala své pomněnky? Havraní peří,
které bylo tvou součástí, vzlétlo k nebi a nechalo mne, ubohou vločku roztát…“
Porcelánovou maskou se rozhlížel po úpatí. V ruce svíral střípek slunečního skla. Střípek zabalil jeho dlaň do karmínového roucha. Kaňky s lehkostí dopadaly na jeho skleslý šat a zanechávaly po sobě hrůzné výjevy. Jeho bledá ústa se jako rezivá branka otevřela a suchým zvukem vyslovila svůj žal.
„ Kam jsi utekla, dívko s pomněnkami? Já uhasil plamen svíčky Tvého srdce. Kam ses poděla? Ulehla jsi pod pokrývkou nicoty a ukryla ses. Červánková tvář zbledla a místo křišťálových kapek radosti, jsi usnula.
Daroval jsem Ti chladný polibek sněhu, ve kterém bylo peří něhy. Tolik sis to přála. Tvé přání jsem Ti splnil velmi rád, neboť je to mým úkolem. Každý den rozdávám omšelé polibky. Mým prokletím je však vědět, že Ty jsi mne milovala jen okamžik. Jako když se nebe vyjasní, nebo když bledá tvář luny se vyhoupne k nebi.
Stal jsem se opuštěnou mohylou, bránou, kterou všichni projdou. Tolik polibků a slibů jsem daroval. Tolik jsem miloval. Všechny jsem přikryl ztěžklým závojem a popřál na dobrou noc.“
Zatřásl hlavou. Vlasy temné jako kůra stromů, usedly na masku. Jediný pohled daroval tomuto místu. Vmžiku se otočil. Volala ho. Další krásná tvář plná očekávání, naplněná něhou a zoufalstvím. Vzal do dlaní chomáč motýlích křídel.
„ Jsem Tvým snem. Ať je bílý, či temný den. Dám Ti sníh a závoj. Jsem tvůj milenec, má lásko. Jsem Ten, kdo Ti je stále věrný a přesto nevíš, kdy Tě navštívím… Jsem totiž Smrt,“ zašeptal.